Sdílet:

Pátá etapa ve středu 13. května, takový byl původní plán, než si planeta nasadila roušky a všechno – tedy i tvář letošního Gira – se změnilo. Tehdy se mělo stoupat ke kráterům Etny, k prvnímu vrcholovému dojezdu 103. ročníku italské tour. Ale po jejím přeplánování na podzimní termín bude slavné stoupání na Nibaliho rodném ostrově peloton vyhlížet v pondělí 5. října.

Giro se na Etnu, když Sicílii navštívilo v roce 1930 poprvé, kupodivu neškrábalo. Vulkán měl přesto dopad na podobu závodu, nebo lépe řečeno na nakonec vítězného cyklistu. První účast na Giru pro Luigiho Marchisia málem skončila předčasně, když ho do oka zasáhl úlomek vulkanického kamene ve chvíli, kdy peloton projížděl ve 2. etapě po úpatí sopky.

Ztratit zrak je jedna věc, ale nevyhrát Giro?

Jednadvacetiletý debutant, když tuto potíž překonal, další den ovládl etapu do Messiny. A pak udržel růžový trikot pro lídra závodu celou cestu až do Milána. A to přesto, že pár dnů po této sopečné příhodě vypadal jako pirát, protože musel šlapat s páskou přes oko.

„V Palermu mě ošetřoval specialista na očním. Radil mi, abych v závodě dál nepokračoval, protože bych mohl přijít o zrak,“ vyprávěl Marchisio. „Ztratit zrak je jedna věc, ale nevyhrát Giro by mi vážně vadilo.“

Giro se pak na Sicílii vrátilo v roce 1949, ale Etna znovu zůstala jen pozorovatelem. Ačkoliv jen napůl, protože její vrcholek se topil v mlžném oparu a sopka tak neviděla projíždět tehdejší superstar Coppiho s Bartalim.

Až teprve pátá exkurze na mafiánský ostrov přinesla putování po svazích sopky a byl to první z pěti dojezdů na jejím vrcholku.

1967: Revolta místo erupce

Giro tenkrát podniklo dvoudenní odbočku na Sicílii na konci zahajovacího týdne a 7. etapa se drápala 1892 metrů vysoko do cíle u Rifugio Sapienza. K očekávané erupci v průběžném pořadí však nedošlo, místo toho balík šlapal rozvážným tempem, jakým obvykle teče láva dolů z kopce. Měl to být protest proti řediteli závodu Torrianimu, který prosazoval dlouhé a únavné transfery mezi etapami, které se cyklistům pranic nelíbily.

Kupříkladu kvůli sicilské epizodě se museli závodníci dopravit nočním trajektem z Neapole a po etapě okolo Palerma zase putovali čtyři hodiny vlakem do Catanie. Až na posledních třech kilometrech etapy se rozhořel závod, kterému dominoval Franco Bitossi, nicméně titulky novin následující den spíše než jeho rozebíraly právě revoltu pelotonu. Deník La Stampa popisoval, jak u silnice na Etnu postávali fandové s transparenty: Grazie Torriani! „I my můžeme,“ psal pak italský list, „přidat svoje díky Torrianimu. To naše ale bude o něco ironičtější.“

1989: Sprint do vrchu

Mezitím se Giro na Sicílii vrátilo několikrát, ale trvalo 22 let, než pořadatelé namalovali cílovou čáru etapy na vrcholu Etny.

Ten rok Giro na Sicílii startovalo a po rovinaté etapě z Taorminy do Catanie se hned druhý den konala přehlídka favoritů při vrcholovém dojezdu. Dřina však končila už 1302 metrů vysoko a tento „sprint“, jak ho nazývali reportéři, ovládl Acacio Da Silva.

Ještě v posledním kilometru se v čele držela dvacetihlavá skupinka, ale 300 metrů od cíle Portugalec předvedl erupci síly a porazil i nakonec v závodě vítězného Laurenta Fignona, francouzského „profesora“ v brýličkách.

2011: Triumf, který neplatil

V 21. století se Etna stala pro Giro frekventovanější destinací. Dojezd na jejím vrcholu v roce 2011 se trefil do doby, kdy horu mnoho z favoritů celkového pořadí využívalo jako lokalitu pro tréninkové kempy. A v 9. etapě dramatického ročníku nadělala sopka paseku mezi uchazeči o růžový trikot.

Alberto Contador s trofejí pro vítěze Gira 2011 před katedrálou v Miláně, kde končí i letošní ročník. Foto: profimedia
Alberto Contador s trofejí pro vítěze Gira 2011 před katedrálou v Miláně, kde končí i letošní ročník. Foto: profimedia

Alberto Contador tehdy stále čekal na vyjádření arbitrážního soudu ohledně svého pozitivního nálezu na clenbuterol během Tour de France 2010. Ale protože o trestu nebylo rozhodnuto, mohl dál závodit. A na Etně demonstroval svoji sílu, protože všem nastoupil 6 kilometrů pod vrcholem zdrcující akcelerací a cílem projel 50 sekund před domácím Nibalim, který se na dohled sopky narodil.

Španělský pistolník oblékl po etapě Maglia Rosa a nikomu už ho až do Milána nepůjčil. Až v březnu 2012 ho musel svléknout, když mu cyklistická justice vyměřila zpětně dvouletý trest a tím mu sebrala triumfy na inkriminované Tour i Giru 2011.

2017: Sicilská střelba slepými

Všechny zraky se, když Giro najelo ve 4. etapě do svahů Etny, upíraly na domácího miláčka Nibaliho. V deseti letech poprvé na vulkán šplhal na kole. A nyní, o 22 let později, se čekalo, že tento kruh uzavře vítězstvím v etapě.

Tentokrát cesta k Rifugio Sapienza vedla tou horší stranou, kdy cesta z Nicolosi na svých 18 kilometrech dosáhne až 12procentního sklonu. Nibali zrychlil čtyři kilometry od konce dne a testoval si tak rivala Quintanu. Silný protivítr však brzy jeho snahu odvál. „Prostě jsem to zkusil, abych viděl, jak bude kdo reagovat,“ vysvětloval pak Sicilián.

Konečný vítěz ročníku Tom Dumoulin se taky pokusil o nástup. Ale etapa nakonec patřila osamocenému uprchlíkovi Janu Polancovi. Slovinec byl členem celodenního úniku, své souputníky utrhl na začátku stoupání a na jeho vrchol si přivezl 19sekundovou výhodu na Rusa Zakarina.

2018: Vítězství se smutným koncem

Protože očekávání dramatu v předchozím roce bylo vyšší než realita, přivedl ředitel Gira Vegni svůj závod na sopku znovu. Jinou, náročnější cestou a s cílem o něco výše. Až u astrofyzické observatoře 1736 metrů vysoko. Etna znovu přišla na program v časné fázi závodu. Už v 6. etapě, ale po dlouhém transferu z Izraele, kde závod ten rok slavnostně startoval.

Do čela vyrazila v úvodu dne 28členná skupina a Simon Yates pilně kontroloval aktivitu soupeřů v rozpadajícím se poli favoritů. Sám pak, to když ze stoupání zbývalo už jen 1500 metrů, „šlápl na plyn“. Dojel svého týmového kolegu Chavese, který předtím šlapal v úniku, předjel ho a spěchal za vítězstvím. Duo stáje Mitchelton-Scott mělo v cíli výhodu 26 sekund a Yates oblékl růžovou.

Byl to však jen předkrm toho, co mělo přijít – Yates nakonec získal v ročníku tři etapy, všechny v dresu lídra. Ale o celkové prvenství přišel dva dny od konce závodu, kdy totálně zkolaboval ve stoupání na Finestre a nabral ztrátu 38 minut. Giro vyhrál Chris Froome.

Tato stránka používá cookies

Více informací o zpracování Vašich osobních údajů na jejich základě a o Vašich právech naleznete v Informaci o zpracování osobních údajů prostřednictvím cookies a jiných webových technologií. Níže můžete udělit souhlas se zpracování osobních údajů rovněž pro uvedené účely / uvedený účel.