Pyšnil se zlatou olympijskou medailí a čerstvě přestoupil do silniční cyklistiky. Bojovat s hvězdami pelotonu jej však deptalo. Bojoval s otázkou, co v silničním balíku dělá. Tím spíše, že první angažmá kvůli krachu týmu skončilo po pár týdnech. Bradley Wiggins se přesto prosadil. O pár let později, přesněji dvanáct, vyhrál Tour de France. V osobní publikaci Řetěz, kterou na českém trhu vydává nakladatelství Shelfie Publishers a Sportegy, však přiznává, že pro radost z jízdy utíkal na dráhu…
„Krátce před Sydney jsem bydlel se dvěma dalšími závodníky ve Whaley Bridge v Peak Districtu. Jak napovídá jeho název, tamní národní park nabízí náležitě náročné podmínky k tréninku. Zároveň to bylo blízko sídla British Cycling na manchesterském velodromu, kde jsem trávil čím dál víc času.
Před olympiádou jsem se však vrátil k mámě. Návrat na místo spojené s tolika duševními útrapami a fyzickou bolestí by mohl působit jako sebetrýznění, ale ve skutečnosti mi nevadil. Otčím už byl dávno pryč, teď jsem byl pánem domu já a sebevědomí mi zvedalo, že mě vybrali na největší sportovní událost na světě.
Ještě nedávno se mi lidé posmívali kvůli tomu, jak miluju cyklistiku, a teď jsem v olympijské soupravě chodil do toho bytu a zase ven. Lhal bych, kdybych tvrdil, že v tom nebylo trochu toho Tak se na mě koukněte teď! Když se ohlížím zpátky, je mi to vlastně trochu nepříjemné, jako bych si až příliš uvědomoval ten tón Tak co, ukázal jsem vám, ne? Bylo to koneckonců úplně falešné chlapáctví. Pořád jsem byl stejně nekonfliktní jako vždycky. Ale jistou dávku uspokojení z pocitu, že jsem to dokázal, si můžu prominout.
Nemyslím, že v tom olympijském týmu bylo mnoho dalších lidí, kteří se z podobných poměrů dostali stejně daleko. Po úspěchu v roce 2012 jsem vždycky říkával: „Děti z obecních bytů v Kilburnu Tour nevyhrávají.“ Ale v roce 2000 jsem stejně tak mohl říct: „Děti z obecních bytů v Kilburnu nevyhrávají olympijské medaile.“ Ani nejezdí na Kubu, do Jihoafrické republiky nebo kamkoli jinam. Dělal jsem věci, které byly v prostředí, odkud jsem pocházel, naprosto cizí. Šlapání na kole mě přenášelo na jiné planety. Patřilo k tomu i vyhlášení Sports Personality of the Year, kde jsem sledoval, jak Steve Redgrave získává trofej po svém pátém olympijském zlatu.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Teprve teď, když se ohlížím zpátky, vidím, jak raketový byl můj vzestup. Když jsem stál na stupních vítězů v Sydney, uplynulo jen osm let od chvíle, kdy se Bradley Wiggins jako naprostý nováček objevil na obchvatu v Hayes. Za tu dobu jsem získal titul mistra světa, 15 britských titulů, jel na Hrách Commonwealthu a závodil po celém světě. Ať už to člověk měřil jakkoli, byla to neuvěřitelná cesta vzhůru.
A u Sydney to skončit nemělo. Vrátil jsem se s pohledem pevně upřeným na zlato v Aténách za čtyři roky. Viděl jsem, jak Jason Queally v Austrálii získal nejvyšší cenu, a věděl jsem, že chci totéž. Celý můj život se soustředil na cyklistiku, na další cíl a další a další. Proto mi návrat do Kilburnu pomohl pohřbít pár démonů: nehodlal jsem se tam dlouho zdržovat. Na dráze jsem ukázal, co ve mně je, a stejně dychtivě jsem to chtěl předvést i na silnici.
Na konci roku 2000 jsem podepsal smlouvu s Linda McCartney Racing Team, který vznikl o dva roky dřív, aby propagoval její řadu vegetariánských potravin. Do týmového sídla v Toulouse jsem vyrazil ve svém starém Fordu Fiesta, který jsem si nedávno pořídil díky tomu, že mi děda daroval tisíc liber. O tom, jak moc na mě byl pyšný, hodně vypovídá už to, že mi takový dar chtěl dát. Byl jsem opravdu jeho miláček.
Před Fiestou jsem jezdil v otčímově Volvu, které teď patřilo mámě. Když mě pozvali na olympijská soustředění před Sydney v Manchesteru, zrovna jsem pokazil řidičskou zkoušku tím, že jsem jel na obchvatu s limitem 40 mil za hodinu příliš pomalu. Nevšiml jsem si značky, plazil se rychlostí 30 mil za hodinu a komisař mě vyhodil.
Takovou drobností jsem se nenechal zastavit. Naložil jsem do kufru Volva všechnu cyklistickou výbavu a vyrazil po M1 bez pojištění a řidičáku. S**u na to! pomyslel jsem si. Když mě chytí, prostě policii řeknu, že jedu na olympiádu, a oni mě nechají být. Tak jsem tehdy přistupoval skoro ke všemu. Nedělej si s tím hlavu! Nikdo na to nepřijde. Díval jsem se až příliš na Only Fools and Horses.
Než jsem vyrazil do Toulouse, zkoušku jsem už skutečně udělal. Jenže sotva jsem dorazil, zase jsem se otáčel a jel zpátky. Týmu se zhroutilo financování a já skončil znovu u mámy.
S Kilburnem jsem se definitivně rozloučil o několik měsíců později, když jsem podepsal smlouvu se zavedenějším týmem Française des Jeux a na rok se přestěhoval do Nantes. Française des Jeux sice byl zavedenější, já si tam ale připadal naprosto neviditelný. Většinu času mě nechávali, ať se o sebe postarám sám, a týmové kolegy jsem vídal jen občas na závodech, kde se mi nedařilo zanechat dojem.
Navíc jsem se stal profesionálem tak mladý, že jsem najednou závodil po boku tváří z plakátů na stěnách svého dětského pokoje. Setkávat se tváří v tvář s nekonečnou řadou legend toho sportu mi ničilo sebevědomí. Na tohle nemám. Na dráze jsem dokázal držet krok, cítil jsem, že tam patřím, ale když mě hodili do světa silniční cyklistiky, nemohl jsem si pomoct a říkal si: Proboha! Co tady dělám?
Zároveň jsem se cítil strašně sám. Po tréninku nebo závodě jsem se vracel do prázdného bytu. Neměl jsem nikoho, kdo by mě podržel, kdo by mě povzbuzoval. Nežil jsem tak, jak by profesionální silniční cyklista měl, a výsledkem byla nespokojenost a nejistota.
Jako tolikrát během mé kariéry mě zachránila dráha. Hry Commonwealthu v roce 2002 se konaly doma v Manchesteru a já vybojoval dvě stříbra, ve stíhacím závodě jednotlivců a družstev. Ještě důležitější bylo, že jsem si tam konečně našel přítelkyni.
Jako kluk jsem měl dva strachy. První, že se v cizině napiju vody a dostanu s**čku. Druhý, že si najdu přítelkyni, protože jsem se bál, co by to mohlo udělat s mojí cyklistikou. Teď jsem udělal obojí a po katastrofě ani stopy.“