Pět zlatých olympijských medailí, z nichž jednu získal v ulicích „domovského“ Londýna při časovce, triumf z Tour de France, duhové dresy pro mistra světa z dráhy či časovky. Bradley Wiggins slavil během kariéry nespočet titulů a triumfů. V osobní publikaci Řetěz, kterou na českém trhu vydává nakladatelství Shelfie Publishers a Sportegy, však přiznává, že mnohem více si cení jiného vítězství…
„Jako hluboce uzavřený člověk jsem potřeboval soukromí. Vítězstvím na Tour de France a na olympijských hrách v Londýně 2012 jsem přišel o jeho poslední zbytek. Nejbolestivější bylo, že se to týkalo i našeho domova, místa, které jsem nejen miloval, ale také považoval za útočiště. Po každém dni stráveném ve žlutém trikotu na Tour dostanete plyšového lva. Na pohovce jsem jich měl 13. Ben a Bella ze všeho nejraději leželi uprostřed nich. Zabírali spoustu místa. A právě toho jsme se jako rodina fyzicky i duševně vzdali: prostoru, v němž jsme mohli prostě být sami sebou.
Zpočátku měla ta pozornost jisté kouzlo. Dokonce mě do jisté míry uklidňovalo, že vítězství Brita na Tour de France lidé uznali jako něco neuvěřitelného. Bylo to potvrzení, že se stalo něco mimořádného. Chci říct, co kdybych se vrátil z Paříže a nikoho by to nezajímalo, nebyl by zájem tisku ani kamery? Jak bych se pak cítil? Ten zájem byl tedy vlastně příjemný. Problém byl v tom, že jako by nikdy neměl skončit.
Po třech nebo čtyřech týdnech, kdy jsme chtěli jen trochu normálnosti, vozit děti do školy jako všichni ostatní nebo chodit do obchodů, a kamery nás přitom pořád všude sledovaly, to začalo být trochu únavné. Před domem neustále stáli novináři. Nějakou dobu jsem vycházel ven, povídal si s nimi, snažil se jim něco dát, pár slov, nebo zapózovat pro fotografii v naději, že se nasytí a odejdou. Nikdy se však nenasytili. Mohl jsem tam stát celý den a pořád by neměli dost. Novináři venku zůstávali i o tři měsíce později. Situace se od počátečního návalu pochopitelného a dobře míněného mediálního zájmu odklonila k něčemu, co spíš připomínalo obtěžování. Team Sky posílal člověka z tiskového oddělení a občas byla dokonce přivolána policie, ale nic se s tím nedalo dělat. My jsme sice bydleli v soukromé uličce, novináři a fotografové však stáli na veřejné pěší cestě, takže žádný zákon neporušovali.
Nikdo nemohl předvídat, co se stane, až se vrátím z Tour, ani jakým následkům slávy budu muset čelit. Jiní jezdci žijí stranou, na jihu Francie a na podobných místech. Já jsem na severu zůstal sám, vozil děti do školy a pokoušel se vyrážet na trénink skrz smečku reportérů a paparazzi. Protože jsem se v téhle fázi kariéry soustředil na silniční cyklistiku, nemohl jsem prostě zajet na velodrom, zavřít za sebou dveře a začít trénovat.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jednou jsme se pokusili uniknout a odletěli na dovolenou na Mallorku, kde jsem absolvoval velkou část přípravy před Tour. Nejraději bychom bydleli v apartmánu, který jsem tehdy používal, jenže komplex byl plně obsazený, takže to nepřicházelo v úvahu. Jeden přítel nám místo toho laskavě půjčil vilu v uzavřeném areálu, ale i tam se nás paparazzi pokoušeli fotografovat zvenčí. Když jsem jednou pozdě v noci odcházel z restaurace na ostrově, opřel jsem se o zeď s cigaretou a ginem s tonikem. Někde se musel schovávat fotograf, protože o pár dní později jsem se objevil na titulní straně jedněch novin. Titulek se napsal sám: „Ciggo!“
Znovu mě to odlišovalo od ostatních sportovních hvězd, v neposlední řadě od mých vrstevníků z Londýna 2012. Katherine Grainger byste u zdi s cigaretou neviděli, a právě to se lidem líbilo, právě to slávu zesilovalo. Stejně jako Shane Warne tančící na balkoně v Trent Bridge po vítězství v Ashes nebo Gazza s párem plastových koz na otevřeném autobusu po Italia 90 vás podobné výjevy začnou definovat. Jenže to nejste vy. Je to jen jedna vaše verze zachycená v jediném okamžiku. Takoví nedokážete být pořád. Je to naprosto neudržitelné. Nikdo však nechce otisknout fotografii, na níž sedíte před televizí a šťouráte se v nose.
Nekonečná fascinace vším, co se týkalo Bradleyho Wigginse, znamenala, že v Ecclestonu chodili k domu nebo zajížděli do uličky nejrůznější lidé, jen aby se podívali. Někteří doslova klepali na dveře a žádali podepsané fotografie. Připadalo nám, že se lidé nezastaví před ničím, aby dostali, co chtějí, a obzvlášť jsme se báli o děti. Bellin pokoj směřoval k silnici. Z nutnosti v něm musely závěsy zůstávat pořád zatažené. Nakonec jsme jí na okno nechali nalepit neprůhlednou fólii, aby dovnitř nikdo neviděl.
Bylo jí pět let. V tomhle věku člověk vůbec nedokáže pochopit šílenství, které se děje kolem jeho rodiny. Ještě o rok dřív pořádně nechápala, že Bradley Wiggins, kterého vídala v televizi, je ve skutečnosti stejný člověk jako její táta. Když jsem po zlomenině klíční kosti na Tour 2011 zavolal domů, nemohla se dočkat, až přijde k telefonu. „Tati! Tati!“ řekla mi. „Bradley Wiggins spadl!“ Kéž bych ji po svém vítězství v roce 2012 slyšel stejně nadšenou. Následující dva roky toho moc nenamluvila.
Za podobných okolností si člověk skoro nesmí stěžovat, protože zdánlivě má všechno, co by si kdo mohl přát – úspěch i odměnu, která s ním přichází. Jak ale říkám, nešlo o to, že bych se chtěl skrývat – zájmu o sebe jsem rozuměl –, jen z našich životů zmizel každý náznak normálnosti. Jak se můžete vy nebo vaše rodina cítit klidně a bezpečně, když před vaší bránou celé měsíce stojí cizí lidé?
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jeden „cizinec“ byl obzvlášť nebezpečný. Nikdy jsem mu neměl dovolit, aby mě ovládl, jenže jsem to udělal – protože jsem úmyslně nechal otevřené dveře a pozval ho dál. Tváří v tvář lavině tlaku ze všech stran, zvenčí, zevnitř, odevšad, jsem v něm viděl někoho, kdo se jí dokáže postavit do cesty a příval pohltit. Mýlil jsem se. Byl jsem to já, ne on, kdo byl málem smeten, pohřben, pryč. Zapomeňte na Tour de France a londýnské olympijské hry – to, že jsem pořád tady a můžu ten příběh vyprávět, je moje největší vítězství ze všech.“