Byl první v historii. Muž, který o sobě tolik pochyboval. Prošel si mnoha útrapami. A pak Bradley Wiggins jako první pro britskou cyklistiku vyhrál Tour de France. K čemu triumf přirovnává? Co způsobil? A jak se vlastně octl v sestavě Sky?
„Mnohokrát se mě ptali, jaké to je vyhrát Tour de France, a za ta léta jsem odpovídal všelijak. Teď už ale znám definitivní odpověď. Je to jako brát drogy. V danou chvíli vám to dá všechno, co jste si kdy přáli, ale na oplátku si to vezme mnohem víc.
Když jsem v roce 2012 odjížděl na Tour, ani na okamžik mi nedošlo, jak moc se proslavím. V cyklistických kruzích mě znali, jinak však o mně příliš mnoho lidí neslyšelo. O tři týdny později jsem se vrátil a zjistil, že jsem bezmála nejslavnější muž v zemi. Můj vzestup mezi superhvězdy byl sám o sobě vyvrcholením jedné z nejpozoruhodnějších sportovních proměn, jaké kdy Británie zažila.
Po celá desetiletí byla cyklistika vyloženě menšinovým sportem, potom si však dráhový tým, především díky mantře, kterou razil výkonnostní ředitel British Cycling Dave Brailsford, vysloužil pověst továrny na medaile: na zlaté medaile, které jsme s Chrisem Hoyem získali v Aténách, navázal dalšími osmi v Pekingu. Po tomto úspěchu přišlo troufalé prohlášení – nebo tak to alespoň tehdy působilo, že se Tour de France pokusí vyhrát britský jezdec v čele britského týmu.
Když se v roce 2009 začaly objevovat první náznaky těchto ambicí, prožíval jsem rok, který dodnes považuji za nejpříjemnější ve své kariéře. Po přestupu do amerického týmu Garmin jsem za sebou do španělské Girony přestěhoval i rodinu. Počasí bylo nádherné, životní styl uvolněný a děti spokojené. Po tátově smrti v předchozím roce a po všem, co jí předcházelo, jsem měl konečně pocit, že jsem našel pevnou půdu pod nohama. Byl jsem sám se sebou smířený a projevilo se to na mých výkonech na kole. Tým i já jsme začínali poznávat, že dokážu skutečně uspět na silnici stejně jako na dráze. Na Giru bylo několik dnů, kdy jsem stoupal a dojížděl s vedoucí skupinou, a než jsem dorazil na Tour, nejistota, která mě občas provázela na silnici, zmizela. A nejen to, zažíval jsem na kole chvíle naprosté sebedůvěry.
Můj přístup byl po celou tu Tour jednoduchý – byl jsem nezničitelný. Věděl jsem, že můžu skončit v první desítce, a nic z toho, co se během
těch tří týdnů stalo, mou víru nenahlodalo. Týmový lídr Christian Vande Velde zjevně viděl, že bych mohl skončit vysoko v celkovém pořadí (GC). Každý den mě povzbuzoval: „Jestli odpadnu, Brade, nevracej se pro mě, zůstaň vpředu.“
Dařilo se mi čím dál lépe a v duchu jsem si pořád připomínal chvíle, kdy jsem v bytě v Kilburnu sedával na cyklotrenažéru, sledoval videa z Tour a při šlapání předstíral, že stoupám do vysokých hor. Teď už jsem to nejen dělal doopravdy, ale držel jsem se mezi nejlepšími, po boku pozdějšího vítěze Alberta Contadora a bratrů Schleckových, Andyho a Franka. Bylo to absurdní, ale skutečně jsem najednou bojoval o stupně vítězů se svým dětským hrdinou Lancem Armstrongem, obrovskou osobností nejen cyklistiky, ale celého sportovního světa i daleko za hranicemi sportu.
Byla to Lanceova návratová Tour poté, co závod mezi lety 1999 a 2005 sedmkrát v řadě vyhrál. Měl auru srovnatelnou s aurou sportovních legend, jako byli Maradona a Michael Schumacher, ne že by tím imponoval každému. Bylo neuvěřitelné vidět zblízka, jakým urážkám ve stoupáních čelí. Při pekelném výjezdu na Mont Ventoux, „obra z Provence“, po něm španělští fanoušci skutečně házeli moč. Jel jsem v jeho háku, takže co ho minulo, dopadlo na mě. V takové pozici člověk nemůže dělat nic jiného než držet pusu zavřenou – což není snadné, když se plahočí vzhůru jedním z nejtěžších stoupání na Tour.
Když pominu cákance moči, závodit s Lancem mě bavilo. Občas v pelotonu přijel vedle mě a dal se se mnou do řeči, ptal se, jak mi je, povzbuzoval mě, zkrátka se choval přátelsky. Cyklistický novinář Paul Kimmage během Tour 2009 napsal článek, v němž naznačoval, že moje výkony nejsou normální, a zpochybňoval, jak jsem se dokázal posunout od vláčení vzadu s grupettem, tedy skupinou cyklistů, kteří v horských etapách nestačí tempu vrchařů, až na čelo závodu. Narážka byla jasná – dopoval jsem. V novinovém článku jsem se kvůli tomu ostře ohradil. Potom ke mně Lance přijel v pelotonu.
„Četl jsem ten rozhovor, který jsi poskytl. Dobře jsi udělal! Teď vidíš, jaké sra**ky jsem musel posledních pár let snášet!“ Snažil se naše situace přirovnat. Naše příběhy nebyly úplně stejné – Lance později nechvalně proslul přiznáním k rozsáhlému dopingu během kariéry –, tehdy jsem však chápal, co tím myslí. Kimmage sice dával přednost cynickému pohledu, jedním ze skutečných důvodů, proč se mi v roce 2009 tak dařilo, však byla naprostá absence tlaku.
Nikdo mě nepovažoval za hrozbu, takže jsem mohl závodit zcela pod radarem. Každý posun mezi předními příčkami GC pro mě znamenal bonus. Vlastně jsem nemohl neuspět. Jedině kdybych některý den úplně odpadl a propadl se o 40 míst. Nakonec jsem v Paříži skončil čtvrtý. Byl to skvělý, skvělý pocit. V mnoha ohledech lepší než vyhrát celý závod. Možná to zní šíleně, ale vracím se k Ianu Wrightovi a FA Cupu – ty nejlepší sportovní vzpomínky nepřináší vždycky vítězství. Se svým výsledkem jsem nemohl být spokojenější.
Jako Brit na Tour jsem vyrovnal umístění Philippy York z roku 1984 a překonal šesté místo legendárního Toma Simpsona z roku 1962. Tak tohle je ono, pomyslel jsem si, navždycky budu v historických tabulkách! I kdybych už nikdy nic nedokázal, skončil jsem na Tour de France čtvrtý. Když se do výsledkových listin podíváte dnes, uvidíte, že jsem skončil třetí. Po Lanceově přiznání bylo jeho vlastní třetí místo anulováno. Plán Davea Brailsforda vyhrát Tour s britským jezdcem se sice rodil už v roce 2009, nemohl se mnou však mluvit, protože jsem měl smlouvu s Garminem. Tedy oficiálně.
Po dvou týdnech závodu jsme se s Davem tajně sešli v kavárně v supermarketu. Když už se britský jezdec pohyboval na předních příčkách GC, bylo naprosto samozřejmé získat mě do týmu, abych vedl útok na Tour. Měl jsem nejen výsledky, ale také dostatečně známé jméno, abych stanul v čele britského profesionálního týmu podporovaného Sky, mediálním a telekomunikačním koncernem, jenž chtěl zlomit nadvládu velkých evropských a amerických stájí, které tomuto sportu dominovaly.
V té době působili i jiní slavní britští jezdci a jejich úspěchy nijak nesnižuji, ale protože jsem stál v centru tolika událostí na dráze i na silnici, kdybyste se tehdy někoho na ulici zeptali, aby jmenoval cyklistu, nejspíš by jako první řekl právě mě. Garmin se pochopitelně nechtěl vzdát jezdce, který najednou vypadal jako vážný uchazeč o přední příčky celkového pořadí Tour, a pokud mám být upřímný, ani mně se nijak zvlášť odcházet nechtělo.
V Garminu se mi líbilo. Na kole se mi dařilo v uvolněném prostředí, které tým vytvářel, a v soukromí jsem díky rodinnému životu v Gironě našel jistou míru spokojenosti, jež mi tak dlouho chyběla.
Zbořit to všechno a vrátit se do Spojeného království bylo hodně velké sousto. Team Sky však nakonec nabídl tak výnosnou a lákavou dohodu, že jí nešlo odolat. Nabídku čtyřleté smlouvy v hodnotě téměř 5 milionů liber jsem nevnímal jen jako plat, ale jako zajištění na stáří, jako něco, co mi vystačí po zbytek života…“