- Zlaté medaile, žlutý dres, drogy, dluhy, sexuální zneužívání, nemanželské dítě… Bradley Wiggins, pětinásobný olympijský medailista a vítěz Tour de France, v knize ŘETĚZ otevřeně hovoří o všech problémech, které jej v životě potkaly. Bývalý cyklista za publikaci, jejíž oficiální český překlad bude pokřtěn a představen veřejnosti v sobotu 3. října při Rovinaté L’Etape Czech Republic v Pardubicích, získal ve Velké Británii mnoho ocenění. Nyní mají nejen sportovní fanoušci v Česku jedinečnou příležitost získat unikátní zpověď muže, jemuž leželo britské království u nohou…
Knihu Řetěz v Česku vydaly Shelfie Publishers a Sportegy. Magazín WeLoveCycling.cz nabízí úryvek z jedné kapitoly, kde Bradley Wiggins barvitě popisuje konec cyklistické kariéry, sen o veslařské dráze i užívání drog.
„Na The Jump jsem nenáviděl všechno kromě jediné věci – veslařského trenažéru v hotelové posilovně. Tehdy mě poprvé napadlo, že bych mohl něčeho dosáhnout i v jiném sportu než v cyklistice. Byl to také první náznak, že celá moje identita stojí na tom, že jsem profesionální sportovec. Bez toho postavení jsem neměl žádnou sebeúctu ani sebevědomí. Mohlo mi veslování zajistit odklad rozsudku? Třeba bych se mohl dostat na další olympijské hry, tentokrát bez kola.
I kdyby to byla pouhá fantazie, do rozhodování o olympijském týmu zbývaly tři roky. Když se mě mezitím někdo zeptal, co dělám, příjemně mi seděla možnost odpovědět: „Pořád jsem profesionální sportovec – chystám se na veslování na příští olympiádě.“ Bylo to také skvělé a fyzicky vyčerpávající rozptýlení v době, kdy hon na čarodějnice a štvanice médií kolem obálky Jiffy vrcholily.
Kdybych k tomu přistoupil stejně jako k cyklistice, opravdu jsem věřil, že bych se mohl stát olympijským veslařem. Jenže na celé té představě bylo něco nereálného. Ať jsem byl na trenažéru sebelepší, veslování na vodě představovalo úplně jinou dovednost. Abych se vůbec dostal na startovní čáru v Tokiu, čekala mě ještě příliš dlouhá cesta. Navíc jsem s veslováním začínal v 36 letech, bydlel jsem na severu a národní základna byla v Henley-on-Thames. Také mi začalo docházet, že moje motivace je sporná. Chtěl jsem se skutečně stát veslařem, nebo jsem znovu hledal nějakou identitu? Něco, co by oslabilo poslední zbytky staré persony Wigga coby „rockové hvězdy“ a podepřelo mé sportovní ego.
V roce 2018 jsem s veslováním sekl. V den, kdy jsem skončil, jsem začal brát kokain. Závislost na drogách nemá žádný předem daný průběh. Nebylo to tak, že bych se rozhodl – Mám teď trochu času, tak co kdybych začal brát drogy! Vědomě jsem si neříkal: Strašně toužím vyzkoušet kokain!
Někdo přede mě v baru položil lajnu a já jsem ji vtáhl do nosu. Konec příběhu. Nestál jsem tam deset minut a nezvažoval, jestli mám, nebo nemám. Nepředstavoval jsem si, jak hluboko mě drogy mohou stáhnout, ani jsem nepřemýšlel, jestli po hlavní roli v jedné velké produkci Dannyho Boylea, zahajovacím ceremoniálu olympijských her, neskončím jako komparzista v jiné, v Trainspottingu. Jen jsem tam stál a cítil euforii. Bylo to, jako bych objevil něco úplně nového, pocit tak vzdálený mému „normálu“, až působil téměř nadpozemsky. V hlavě mi vládla jediná myšlenka. S tímhle projdu zdí!
Neříkám to proto, abych kokain oslavoval, jen se snažím vysvětlit, jak mě něco tak cizího mně i životu, který jsem do té doby vedl, mohlo tak neuvěřitelně rychle ovládnout. Jakmile jsem odešel ze sportovního světa a uviděl, nakolik společnost kokain přijímá, zejména mezi tvůrčími a uměleckými osobnostmi, kterých jsem si vážil, jeho užívání se mi začalo jevit jako na 100 procent legitimní a přijatelné. Tohle přece dělají normální lidé! Nebyl jsem s partou ztroskotanců, kteří se plazí ve škarpě, ale s lidmi, které jsem měl rád a kterých jsem si cenil. Přitahovala mě představa drog jako kulturního fenoménu, něčeho skvělého.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Po roce 2012 jsem na sebe oblékl kůži rockové hvězdy. Proč se do toho nevrhnout naplno? Občasná lajna mi tu a tam pomohla cítit se lépe. Mé problémy se rozplynuly někde v dálce. Co je na tom tak špatného? I ten nepatrný odpor, který ve mně možná zůstával, alkohol oslabil. Vždycky jsem se občas rád pořádně odvázal, ale po konci kariéry, jak se problémy vršily, se z alkoholu stala berlička. Měl jsem pocit, že bez něj nedokážu každý den fungovat. Nebyl jsem opilec, který se válí po zemi.
Nikdy nevznikly žádné fotografie, na nichž bych se vypotácel z nočního klubu a zhroutil se na chodník. Vlastně jsem opilost neměl rád. Pití pro mě znamenalo tlumit bolest. Jakmile začnete alkoholem vytěsňovat realitu, ztratili jste kontrolu. V mém případě ta ztráta kontroly otevřela bránu drogám. Když jsem už měl pár skleniček a někdo mi nabídl koks, odmítalo se mnohem hůř. Zanedlouho přestal alkohol stačit. Z lajny jednou za pár dní se stala každodenní záležitost, pak ráno a večer a nakonec pokaždé, kdy jsem pocítil potřebu. Než jsem se nadál, bral jsem kokain kdykoli a kdekoli.
Kokain byl moje malé tajemství, ale při bližším pohledu se v těch prvních dnech daly najít stopy mého zuboženého duševního stavu. V rozhovorech jsem se občas zmínil o úplně nových profesních drahách. „Vyškolím se na sociálního pracovníka,“ říkal jsem, nebo: „Chci být lékař.“ Zvenčí to jistě muselo znít podivně, ale nic jiného, co by mému životu dávalo nějaký smysl, jsem neměl.
Uvědomte si, že zatímco jsem tyhle věci říkal, zvyšoval jsem dávky drog a má sebeúcta se závratnou rychlostí řítila opačným směrem. Dává tedy smysl, že jsem se snažil sám sebe pozvednout představou, že bych dokázal něco, co ode mě nikdo nečekal, něco pozitivního pro lidi, kteří si prošli něčím podobným jako já. Možná měla už skutečnost, že jsem sahal po pomáhajících profesích, lidem napovědět, co se mi odehrává v hlavě.
Žádná z těch možností se nikdy neměla reálně uskutečnit. Moje budoucnost patřila drogám. Jejich přítomnost ve svém životě jsem si ospravedlňoval jako nezbytný mechanismus, který mi pomáhá zvládat všechny ty s**čky, jimiž jsem procházel. Ochrannou paži cyklistiky už jsem kolem ramen neměl a odkaz všeho, čeho jsem na kole dosáhl, neúprosně ničily síly mimo mou kontrolu, takže drogy prošly dveřmi, které už byly otevřené. Nechápal jsem, že je doprovodí duchové mé minulosti. Po 25 let mi honba za dokonalostí na dvou kolech pomáhala bolest zatlačovat.
Stačilo se soustředit na příští olympijské hry, příští sezonu, příští tréninkovou jízdu. Problém byl v tom, že jsem si nikdy vědomě neuvědomil, že takhle funguji. Když tedy cyklistika skončila, zůstal jsem obnažený a bez ochrany. Zpočátku mi drogy připadaly jako útěšná deka, do níž se můžu zabalit. Ve skutečnosti to však byla deka z drátěnky. Drásala mi kůži, otevírala staré jizvy a pouštěla dovnitř bolest.“