Peloton přichází o mistry světa, vítěze monumentů, krále Grand Tours i nenápadné dříče, bez nichž se žádný velký příběh neobejde. Někteří odcházejí s duhovým dresem, jiní s pocitem, že jim k největšímu snu chyběl jediný den, jeden kopec nebo trocha štěstí.
Sezona 2026 zavírá dveře za desítkou výrazných kariér, které stojí za to si připomenout nikoli podle počtu vítězství, ale podle okamžiků, kvůli nimž jsme si jejich protagonisty zapamatovali.
Julian Alaphilippe si mohl vybrat ledacos, jenže pro české fanoušky bude navždycky také jedním z těch, kteří mají k domácí cyklistice blíž, než by se při pohledu na jeho dva duhové dresy mohlo zdát. Ještě než se stal mušketýrem světového pelotonu, prošel českým devo týmem a potom strávil roky po boku tuzemských závodníků. Štybar, Vakoč, Černý a nakonec i Kelemen – to jsou jména, která s ním sdílela nejen týmový autobus, ale taky kus každodenního života profesionální cyklistiky.
A pak tu byl samozřejmě ten Alaphilippe, kterého znal celý svět: útočník, jenž dokázal proměnit závod v představení, rozsvítit klasikářské jaro a přimět soupeře, aby znervózněli už při pouhém pohledu na jeho záda. Dvakrát se stal mistrem světa, v Imole roku 2020 a o rok později v Lovani, kde na domácích belgických silnicích opakovaně útočil, až soupeře definitivně zlomil.
Jeho největším představením však možná zůstane Tour 2019, kdy čtrnáct dní vozil žlutý dres a ještě na dohled Paříže vzdoroval vrchařům, kteří měli mít podle všech předpokladů navrch. Sen se rozpadl až na Col de l’Iseran, kde jej odpáral Egan Bernal. Naposledy závodil na letošní Tour, definitivní konec oznámil 21. srpna.
Formigal, aneb jak Quintana roztrhal peloton
Někteří závodníci opouští peloton poté, co zjistí, že už nemají kam dál stoupat. Jiní proto, že se jim konečně podařilo dojít tam, kam celý život mířili, a další proto, že jim tělo nebo okolnosti vystavily stopku dřív, než si představovali.
Nairo Quintana patří do třetí skupiny jen částečně. Kolumbijský vrchař měl za sebou kariéru, která by většině cyklistů vystačila na několik životů, přesto v ní zůstala jedna velká mezera: nikdy nevyhrál Tour de France.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
V roce 2013 dojel druhý za Chrisem Froomem, stejně jako o dva roky později, a mezitím si podmanil Giro d’Italia 2014. Největší vítězství ale přišlo na Vueltě 2016 – v závodě, který se mohl ještě dlouho před cílem zdát rozhodnutý ve prospěch Frooma. Jenže pak přišla 15. etapa do Formigalu, krátká, zato výbušná horská zkouška, a Contador s Quintanou roztrhali scénář, který měl tým Sky pečlivě připravený. Froome ztratil během jediného dne téměř tři minuty a Kolumbijec nakonec vyhrál Vueltu o 1:23 minuty. Bylo to druhé a zároveň poslední celkové vítězství na Grand Tour.
Quintana, s přívlastkem staré indiánské babičky, se v březnu rozloučil s profesionální cyklistikou po 51 vítězstvích, přičemž doufal, že poslední kapitolu napíše právě na Vueltě. Movistar jej však v srpnu do nominace nezařadil. Poslední start tak absolvoval 3. října na Giro dell’Emilia, závodě, který vyhrál už jako dvaadvacetiletý v roce 2012.
Když vrchol dorazí po třicítce
Pello Bilbao zase dokazuje, že vrchol kariéry nemusí přijít v pětadvaceti. Baskický závodník nejlepší období zažil až po třiatřicítce. Dlouho přitom patřil k těm, kteří se na výsledkových listinách pohybují spíš v pozadí. Potom přišly dvě etapové výhry na Giru 2019, následovala etapa Tour de France 2023 a Bilbao se zařadil mezi spolehlivé muže pro třítýdenní závody, kteří dokážou vyhrávat i v situacích, kdy se pozornost soustředí na někoho jiného.
Do sbírky mu chybí etapové vítězství z domácí Vuelty, ale sám na tom žádné drama nevidí. „Jestli si mě někdo bude pamatovat, nebude to proto, že jsem se na poslední chvíli dostal do nějakého vybraného klubu,“ prohlásil před závěrem kariéry.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Na letošní Vueltě navíc zažil týdny, které označil za nejlepší v životě, přestože žádnou etapu nevyhrál. Jeho tým Bahrain Victorious získal vrchařský dres díky Buitragovi a etapové vítězství zásluhou Omrzela. Po šestnácti profesionálních sezonách a rozloučení na Lombardii zůstává synonymem dobrého vína, které dozrává časem.
Vedle toho se loučí Kruijswijk, Mollema, Lucenko, Cort, Caruso a další zhruba tři desítky profíků. Profesionální peloton se bez nich nezastaví. Přijedou noví talenti, změní se dresy, rekordy i tváře na stupních vítězů. Jenže právě tihle závodníci mu dali podobu, kterou si budeme pamatovat: někdy vítězstvím, jindy nezdarem, občas obyčejnou ochotou pomoci kolegovi, který měl zrovna větší šanci. A v případě Alaphilippa také českým otiskem, který zůstane, i když už se jeho jméno na startovní listině neobjeví.