Zlaté medaile, žlutý dres, drogy, dluhy, sexuální zneužívání, nemanželské dítě… Bradley Wiggins, pětinásobný olympijský medailista a vítěz Tour de France, v knize ŘETĚZ, CO TĚ ZASÁHNE, otevřeně hovoří o všech problémech, které jej v životě potkaly. Bývalý cyklista za publikaci, jejíž oficiální český překlad bude pokřtěn a představen veřejnosti v sobotu 3. října při Rovinaté L’Etape Czech Republic v Pardubicích, získal ve Velké Británii mnoho ocenění. Nyní mají nejen sportovní fanoušci v Česku jedinečnou příležitost získat unikátní zpověď muže, jemuž leželo britské království u nohou…
Knihu Řetěz, co tě zasáhne v Česku vydaly Shelfie Publishers a Sportegy. Magazín WeLoveCycling.cz nabízí úryvek z jedné kapitoly, kde Bradley Wiggins barvitě popisuje finanční situaci i užívání drog.
„Když na vrcholu vyděláváte 350 tisíc liber měsíčně, myslíte si, že to bude trvat věčně. Pak ale přestanete dávat pozor, situace kolem firem a investic se stává složitější a hůř rozluštitelná, a než se nadějete, nezbývá nic. Zíráte do finanční černé díry a říkáte si: K…a, jak se tohle stalo? Zaplatili jste profesionálům v domnění, že mají všechno v pořádku, a nakonec zjistíte, že je v tom všem obludný zmatek.
Měl jsem pocit, že mě strašlivě zklamali. Tito „odborníci“ se o mě měli starat a chránit mě, ve skutečnosti mě však vystavili naprosté zkáze. Po dlouhé a úspěšné kariéře jsem si myslel, že mám vystaráno do konce života. Všechny mé představy o finanční budoucnosti se nadobro roztříštily.
A jako by to nestačilo, šla po mně také britská daňová a celní správa HMRC. Když jsem jezdil za Team Sky, byl jsem považován za samostatně výdělečně činného, což mezi profesionálními cyklisty nebylo nic neobvyklého. HMRC ovšem tvrdila, že já i ostatní v Team Sky jsme ve skutečnosti zaměstnanci. Sky rozhodnutí napadla a já jsem vystupoval jako svědek, přičemž jsem na právní výlohy vynaložil obrovskou částku z vlastních peněz, protože kdyby se můj pracovní status změnil, musel bych zpětně doplatit daně za řadu let. Na poslední chvíli však Sky boj vzdala a uznala, že jsem zaměstnanec.
Nejenže jsem utratil peníze za spor, teď jsem navíc musel zaplatit i daně. Situace byla neudržitelná. Dlužné stovky tisíc liber jsem jednoduše neměl, a tak jsem v roce 2022 vstoupil do dobrovolné individuální dohody (Individual Voluntary Arrangement, IVA), tedy finančního ujednání, které má lidem pomoci splatit dluhy věřitelům a vyhnout se osobnímu bankrotu.
Jenže hrozba platební neschopnosti mi stále visela nad hlavou. Částky byly tak vysoké, že se zdálo, že není cesty ven. Stejně jako nebylo úniku před obviněními z dopingu, drogami ani ničím jiným. Bylo to další temné a osamělé období mého života.
Wiggins: Bral jsem víc koksu během stále kratší doby
Občas jsem nakoukl skrz závěsy, ať už jsem se ocitl v kterémkoli hotelovém pokoji. Nikdy jsem však nezahlédl ani záblesk slunce. Jak se ke konci roku 2023 dny krátily, představoval jsem si svět beze mě. Stejně jako onoho Silvestra v Morzine před 11 lety nešlo o to, že bych aktivně usiloval o sebevraždu. Jen jsem nedokázal dohlédnout za sklíčenost vlastní existence. Zároveň jsem v užívání drog stále víc pokoušel hranice a mohl jsem se tím tak jako tak zabít.
Bral jsem stále víc koksu během stále kratší doby a riziko nepřestávalo růst. Několik dní jsem skoro nespal, čímž jsem tělo vystavoval obrovské zátěži. Pak jsem je zatížil ještě víc pravým opakem: ve snaze přimět se znovu normálně fungovat jsem chodil do posilovny na tréninky na doraz. Cvičení tlumilo nutkání vzít si drogy, jenže jakákoli stabilita měla nevyhnutelně krátké trvání a já se vracel do starých kolejí. Vlastní smrtelnost jsem cítil naprosto zřetelně. Představa, že mě najdou mrtvého, rozhodně nebyla nereálná. Možná spadnu ze schodů nebo z balkonu, nebo dokonce dostanu infarkt vyvolaný kokainem.
Můj hudební hrdina John Entwistle zemřel přesně tak. Přemýšlel jsem, co by napsal bulvár. Tipoval jsem, že by se v tom vyžíval. „Podívejte se na něj. Věděli jsme, že se to stane. Podívejte se, jak se choval po London 2012. Takový prostě byl.“ Chyběl by jakýkoli kontext, jakákoli snaha pochopit, co člověka dovede až do takových hlubin.
Právě v tomto stavu, kdy jsem se o svůj život skutečně bál, jsem jednou v noci poslal Benovi video. Bylo pozdě, došly mi drogy a potuloval jsem se ulicemi, hledal bankomat, abych vybral peníze na další. Mluvil jsem, zatímco jsem vrávoral ulicí. „Nevím, co mám dělat. Můj život je tak prázdný. Nedokážu dostat z hlavy, jak bezcenný můj život byl. Nemůžu přestat myslet na Stana a na to, co mi udělal. Už tady nechci být.“
Instinktivně jsem vždy vinil ostatní
Celé video trvá asi čtyři minuty. V tu chvíli jsem pouhá slupka. Několik dní jsem nespal, nemám žádnou stabilitu ani skutečnou práci. Jen existuju a lituju se čím dál víc. A přece bylo na tom, co jsem v tom víru říkal, cosi jasného. Když se na to video dívám teď, vidím, že po něčem sahám.
Uvědomuju si, že pokud svůj život neobrátím, můj příběh, můj čas, skončí jediným způsobem. Když jsem říkal: „Už tady nechci být,“ nemyslel jsem tím, že bych si přál být mrtvý. Když jsem říkal: „Už tady nechci být,“ myslel jsem tím, že takhle nemůžu dál žít jako závislý. A v té směsi bylo ještě něco: poznání, že jsem si hodně z toho způsobil sám. Jak jsem se od roku 2012 dostal až sem? Tu otázku jsem si položil tisíckrát.
Instinktivně jsem vždy vinil ostatní. Ale v těch hotelových pokojích jsem byl sám já. Ty drogy jsem bral já. Za své jednání jsem musel přijmout část odpovědnosti. Pokud jde o mou závislost, jakkoli podivně to může znít, právě tohle video – to šílené, roztěkané video – ve skutečnosti znamenalo
začátek konce.“