S koncem září se ochladilo tak rychle, že část cyklistické populace začala vážně pochybovat o své identitě. Předtím jsme řešili, jestli jet krátký-krátký, nebo už si vzít návleky na ruce, a najednou stojíme ráno před domem, koukáme na teploměr a říkáme si: Jsem ještě cyklista, když se mi nechce ven?
Do toho déšť. Ne ten romantický podzimní deštík, při kterém projedete alejí zbarvenou do žluta a připadáte si jako v reklamě na gravel. Prostě déšť. Mokrá silnice, mokré boty, mokré rukavice a ten pocit, že voda se dostala i pod oblečení, které mělo být podle výrobce voděodolné.
Naštěstí je tu teploměr. A s ním jednoduchá podzimní stupnice cyklistického utrpení.
10 °C – ještě dobrý
Tohle je pořád cyklistické počasí. Jen už si před jízdou chvíli prohlížíme skříň. Krátké, nebo dlouhé? Vesta? Návleky? Rukavice? Nakonec vyrazíme v tom, v čem bychom se před týdnem ostatním smáli. Po deseti kilometrech zjistíme, že jsme se oblékli správně. Po dvaceti už je nám trochu teplo a v duchu si slibujeme, že příště si vezmeme méně vrstev. V listopadu si na tenhle slib samozřejmě nevzpomeneme.
7 °C – začínáme přemýšlet
Tady už se cyklistika dostává do fáze, kdy je potřeba před jízdou udělat strategickou poradu. Teploměr ukazuje sedm, aplikace počasí šest, pocitová teplota dva a vítr tvrdí, že bychom měli zůstat doma. Přesto vyrážíme, protože jsme cyklisté.
Prvních pět kilometrů je utrpení, dalších pět už jen nepříjemných a kolem dvacátého kilometru máme pocit, že jsme právě překonali sami sebe.
4 °C – proč vlastně?
Tohle je hranice, kdy se cyklista začíná dělit na dvě skupiny. První tvrdí, že čtyři stupně jsou úplně v pohodě, protože „stačí se správně obléct“. Druhá skupina má doma trenažér. První skupina obvykle vyjede, druhá skupina si otevře okno, podívá se ven, zavře ho a pochválí se za rozumné rozhodnutí. Ve čtyřech stupních už totiž jde o studené prsty, špičky chodidel, studený nos. A především ten okamžik, kdy vám dojde, že další hodinu a půl budete sedět na kole a dobrovolně si tohle dělat.
1 °C – máme doma trenažér?
Máme. A pokud ho nemáme, začínáme hledat na internetu. Při jednom stupni už se totiž cyklista nesnaží přesvědčit tělo, že mu venku bude dobře. Snaží se přesvědčit sám sebe, že trenažér je vlastně skvělý vynález.
Žádný protivítr, žádné auto ani rodeo na mokrém listí. Jedinou nevýhodou je, že na trenažéru neexistuje sjezd. A tak se po hodině a půl stále nacházíte přesně tam, kde jste začali. Což je fascinující technologický pokrok i trochu psychologický problém.
−2 °C – cyklistika je krásný sport, ale z okna
Tady už je potřeba respektovat hranice. Cyklista může být odolný, dobře oblečený, ale při minus dvou už není ostuda zůstat doma. Je to dokonce forma závodní strategie. Protože podzimní cyklistický teploměr není jen měřič teploty, je to měřič rozumu. A víte, jak se to taky někdy říká: každý má na rok jen určitou dávku odhodlání a proč ji zbytečně vypráskat teď, když na jaře bude zase líp.
Je tu ale dobrá zpráva od Aleny Zárybnické – ještě není konec. Babí léto vystřídá studená fronta, což je dobrá zpráva pro všechny, kteří už kolo definitivně zazimovali, objednali si trenažér a začali hledat seriál na dlouhé zimní večery. Ale poslední říjnová dekáda slibuje podle předpovědi oteplení. Teploměr ukáže patnáct stupňů, a pak budeme zase všichni cyklisté. A samozřejmě budeme litovat, že jsme si v polární panice koupili zimní rukavice.
Titulní foto: kalas.cz