Nebezpečně se poslední dobou rozmáhá nešvar jeden velký nešvar. My tady na WeLoveCycling jsme si dali za cíl psát o cyklistice jen hezky, protože je to krásný sport, který máme rádi. Jenže zas a znovu nabýváme dojmu, že o něj brzy přijdeme…
Pět minut. Tak dlouho trvala symbolická stávka pelotonu před startem klasiky Kolem Lombardie. Pět minut, během nichž se závodníci pokusili dát světu najevo, že už nechtějí dál přihlížet tomu, jak se z jejich práce stává stále nebezpečnější hra o přežití.
Mistr Evropy Remco Evenepoel připomněl tragickou smrt devatenáctiletého Finlaye Tarlinga, který v létě zahynul po střetu s vozidlem během závodu Kolem Portugalska. „Nemůžeme dál akceptovat, že se kluci ze závodů vracejí zranění, nebo dokonce umírají,“ apeloval belgický šampion.
Jenže sotva jeho výzvy k větší bezpečnosti dozněly, silnice nabídly další důvod k obavám. Uběhly pouhé čtyři dny od protestu pelotonu a v první etapě nizozemské Eneco Tour se na trať mezi ženy dostalo auto. Štěstím bylo, že vůz jel alespoň stejným směrem jako závodnice (takže jako v případě Tarlinga nedošlo k fatálnímu čelnímu střetu) a že se včas uklidil stranou, a nedošlo tak k žádné tragédii.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Vedle výsledků etapy ale visela nepříjemná otázka: jak je tohle sakra možné?! Speciálně v situaci, kdy peloton jen o pár dnů dříve protestoval právě proti takovým nebezpečím?
Těch faux-pas bylo poslední dobou příliš. Během italské jednorázovky Tre Valli Varesine srazila motorka doprovodu několik závodníků a Marcel Camprubí z Pinarella-Q36.5 světu demonstroval výsledek kolize – zlomenou vidlici svého kola. „Je smutné, že člověk musí riskovat život, aby mohl závodit, a to pouhý měsíc po tragické nehodě,“ láteřil Španěl.
Předtím se Australanka Plouffeová po defektu na Tour of Britain ocitla za hlavním polem a na kruhovém objezdu ji málem srazilo auto, přestože závodní konvoj byl stále na dohled. Jindy zase při časovce německé Sauerlandrundfahrt vjely na uzavřenou trať dva automobily a Louis Leidert z Lidl-Treku se musel jednomu z nich vyhýbat.
Často slýcháme, že v pelotonu přibývá pádů. Jenže opravdu jich je víc, nebo jen díky všudypřítomným kamerám vidíme všechno to, co dřív zůstávalo skryté? Podobně to nakonec může být i s těmi auty na závodních tratích. Možná se na silnice mezi závodníky pletla odjakživa, jen se o tom tolik nemluvilo a nikdo neměl potřebu zastavit závod, aby na problém upozornil.
Jenže ani jedna z těchto možností není příliš uklidňující. Pokud se situace skutečně zhoršuje, máme problém. A pokud byla stejně nebezpečná už dřív, jen jsme si na ni zvykli, máme ho možná ještě větší.
Sport trpí nehodami nepříjemně často
Zvlášť zranitelné jsou menší podniky, které si nemohou dovolit stejné zabezpečení jako Tour de France. Zatímco největší závody pracují s rozsáhlými uzávěrami a početným doprovodem, jinde se spoléhají na takzvanou plovoucí uzávěru, kdy policie a pořadatelé uzavírají silnici tak, jak se sune bublina závodního konvoje. Systém, který může fungovat, ale také selhat. Což se teď stává nepříjemně často.
Cyklistika narazila na nepříjemný rozpor. Její kouzlo spočívá právě v tom, že se odehrává venku, mezi lidmi a městy, v krajině. Jenže otevřená silnice je zároveň místem, kde se střetávají zájmy dvou světů: závodu a běžného provozu. Pokud se má tenhle sport dál odehrávat v prostředí, které mu dává jeho jedinečnost, musí se bezpečnost stát podmínkou závodu, nikoli položkou, o níž se začne mluvit až ve chvíli nějakého problému. Jak dlouho budou závodníci ochotni podobné podmínky přijímat?
I my chceme o cyklistice psát jen hezky. Nechceme, aby se z každého závodu stalo vyšetřování dalšího incidentu a abychom místo finiše rozebírali, kdo koho srazil. Tak už přece dost! Nechceme přijít o krásu našeho sportu, o dlouhé úniky, dramatické sjezdy, o šampiony.
Chceme, aby ti, kteří nám všechny ty zážitky zprostředkovávají, měli jistotu, že se večer vrátí domů. Ať i zítra máme náš sport takový, jak ho máme rádi. Ať se o cyklistice zítra píše kvůli tomu, kdo vyhrál, a ne kvůli tomu, kdo na silnici definitivně prohrál…