Tadej Pogačar si na poličku postavil pátou vázičku za triumf na Tour de France a čím dál víc se zdá, že současný peloton prostě nezná recept, jak ho porazit. Ve 27 letech je na vrcholu sil a za poslední roky už soupeři vyzkoušeli prakticky všechno – od postupného vyčerpávání přes agresivní útoky až po dokonalou týmovou práci. Výsledek? Slovinec stále nachází způsob, jak zvítězit.
Nejde přitom o stížnost, právě naopak. Pogačar patří k nejzábavnějším závodníkům současnosti. I když všichni tuší, kdy přijde jeho útok, stejně dokáže překvapit. Momentálně se zdá, že jedinou skutečně funkční strategií je čekat, zda nebude mít výjimečně špatný den. Protože i takové už pamatujeme.
Tour de Anti Pogačar?
Co ale kdyby cyklistika zkusila přemýšlet jinak? Co kdyby místo tradičních taktických plánů hledala úplně nové způsoby, jak současného vládce Tour dostat pod tlak?
Organizátoři sice tvrdí, že trasu nikdy nepřizpůsobují konkrétním jezdcům, historie ale ukazuje opak. Když někdo začne dominovat, příští ročníky často zvýrazní terén, který by mu teoreticky neměl sedět. Jenže u Pogačara je problém, že slabiny prakticky nemá.
Letošní Tour byla vystavěná s představou, že by mohl v závěrečném týdnu ztrácet síly. Ředitel tratí Thierry Gouvenou proto připravil sérii dlouhých vysokohorských etap, které měly více vyhovovat Jonasi Vingegaardovi. Místo očekávaného dramatu ale Pogačar soupeře zlomil už v Pyrenejích a o celkovém vítězi bylo prakticky rozhodnuto po 6. etapě.
Pokud by měla vzniknout antiPogačarovská Tour, připomínala by nejspíš ročník 2012, který vyhrál Bradley Wiggins. Místo jedné krátké časovky by program obsahoval klidně sto kilometrů individuálních časovek rozdělených do několika etap. Remco Evenepoel totiž zůstává jedním z mála jezdců, kteří dokážou právě v boji s chronometrem Pogačara pravidelně porážet.
Zbytek trasy by pak vypadal jako pravý opak toho, co Slovinci sedí nejvíc: dlouhé rovinaté etapy, boční vítr, spousta sprintů, kostky a jen minimum horských dojezdů. Možná by vznikla nejméně atraktivní Tour posledních let, ale taky taková, kterou by Pogačar nemusel ovládnout.
A uvažujme dál. Představte si miliardáře, který se rozhodne místo jachty koupit cyklistický tým. Peníze nehrají žádnou roli, jediným cílem je porazit Pogačara.
Základem sestavy by byl Vingegaard – jediný muž, který Slovince dokázal v jeho nejlepší formě předjet. Vedle něj talentovaný Paul Seixas, jenž se nebojí závodit agresivně. Sílu na rovinách a klasikářský chaos by přinesli Mathieu van der Poel, Mads Pedersen a Filippo Ganna. Ti by během Tour závod proměnili v každodenní verzi Paříž–Roubaix.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Silničním kapitánem by byl Wout van Aert a poslední dvě místa by obsadili vrchaři, kterým nezáleží na vlastních ambicích, ale pouze na tom, aby závod co nejvíce ztížili. Pokud by motivací byla například desetimilionová prémie za vítězství pro každého člena sestavy, možná by se podařilo udržet pod kontrolou i největší ega.
Reprezentace kontra týmy?
Anebo jinak – zavést znovu jednobarevné týmy. Místo souboje trade stájí by proti sobě nastoupily národní reprezentace. Jde to, protože v prvních desetiletích historie Tour se za národní nebo regionální výběry závodilo.
Francouzi by coby domácí naději na celkové vítězství podporovali například Seixase, Slovinci by stáli za Pogačarem, Dánové za Vingegaardem a Belgičané za Evenepoelem. Pro profesionální týmy je ale podobný návrh neakceptovatelný. Závodníci by měli reprezentovat týmy, které je financují celý rok, nikoli národní barvy během jedné akce.
Pro Pogačara by navíc změna nemusela být tak dramatická. Slovinsko by stále mohlo postavit velmi kvalitní sestavu s Primožem Rogličem, Matějem Mohoričem, Domenem Novakem nebo Janem Tratnikem. Nebyla by možná tak silná jako současné UAE, ale rozhodující otázka by zůstala stejná: kdo ho porazí v kopcích?
Další sci-fi návrh zní, že by Pogačar každé ráno začínal etapu například s třicetisekundovou ztrátou. Pokud by vyhrál etapu, nezískal by časovou bonifikaci. A jeho soupeři by naopak dostávali bonus navíc. Alespoň chvíli by tak fanoušci mohli uvěřit, že scénář Tour bude jiný, napínavější.
A nakonec snad jediné myslitelné řešení, ke kterému už se na těchto stránkách vyjadřoval monsieur Prudhomme. Ředitel Tour de France je zastáncem omezování rozpočtů stájí, případně zavedení platového stropu. V cyklistice se téma diskutovalo, ale týmy letos návrh UCI odmítly.
Ve skutečnosti žádná z těchto myšlenek nejspíš není potřeba. Kouzlo Pogačarovy dominance spočívá právě v tom, že i když všichni vědí, co přijde, stejně dokáže najít nový způsob, jak očekávání obejít. Cyklistika možná nepotřebuje měnit pravidla. Potřebuje jen někoho, kdo bude jednou schopen jezdit stejně rychle jako Tadej Pogačar.