Z konce potravinového řetězce na výsluní. Že smutný konec může znamenat velký začátek poznal Karel Vacek. Muž, jemuž předvídali hvězdnou budoucnost, ukončil v úvodu roku 2025 v pouhých čtyřiadvaceti letech cyklistickou kariéru. Nyní je součástí agentury All Sports, která zastupuje bratra Mathiase nebo třeba Tadeje Pogačara. A zastupuje značku cyklistických treter, co obouvá čtyřnásobný vítěz Tour de France. „Odchodu z pelotonu nelituji. Na konci potravního řetězce to moc velká zábava nebyla,“ přemítá bývalý český závodník.
Ještě v květnu 2023 oslavoval druhou příčku v etapě italského Gira s horským dojezdem na Campo Imperatore. Potvrdil skvostné výsledky z juniorských let, kdy vyhrával etapy na Závodu míru a vysloužil si kontrakt ve World Tour týmu Qhubeka. O dva roky později v dojezdovém prostoru Tour de France slavil vítězství na nejslavnějším závodě planety. Jako člen týmu, co zastupuje vítězného Slovince…
Jaký rok prožil Karel Vacek? V prvních týdnech jste byl profesionálním závodníkem, pak jste se rozhodl ukončit kariéru a vrhnul se do práce manažera, respektive skauta.
Ukončení kariéry představovalo velkou úlevu. Když člověk něco dělá celý život, a pak to opustí, nejde o snadný moment. Ale jen málokdo si umí představit, jaký balvan jsem odvalil. Poslední měsíce byly hodně stresující. Moje cyklistika nedávala smysl. Nelituji, že jsem peloton opustil.
Vážně jste si ani na okamžik rozhodnutí opustit vrcholový sport nevyčítal?
Vždy budu tvrdit, že sport na nejvyšší úrovni je nejlepší zaměstnání. Když můžete závodit s nejlepšími a měřit se s nimi, je to senzace. Třeba jako brácha Mathias. Jenom si hlídáte tělo, trénujete, závodíte. Na všechno ostatní máte lidi. Dokonalý servis. Jenže když jste na konci potravinového řetězce, zase tak velká legrace to není. Jde o hodně velkou zkoušku. A člověka to tíží. Pořád řešíte budoucnost. Každý den na kole. Při tréninku, při závodě. Odejít bylo osvobozující.
Určitě vše usnadnil fakt, že jste měl zajištěnou pracovní budoucnost.
Ano. Nebyl čas na žádné bilancování. Když jsem oznámil konec, dal jsem si měsíc volna. A pak se hned zapojil znovu do cyklistického kolotoče, byť v jiné pozici.
Bez velkého přehánění lze říct, že jste se dostal na špici, protože pracujete pro agenturu All Sports Itala Alexe Carery zastupující největší hvězdy cyklistiky v čele s Tadejem Pogačarem. Co je náplní vašich dnů?
Mám na starosti kontakt se závodníky a pracuji jako skaut talentů pro střední Evropu. Podívám se na hodně míst, kam se normálně člověk nedostane. A nebyl jsem tak ani jako závodník. Takže jsem si třeba splnil sen o Tour de France. Byť v jiné pozici, než jsem před lety doufal. Byl jsem i na mnoha dalších cyklistických eventech. Vidím zákulisí nejen při závodech.
Naplňuje vás práce v agentuře?
Pořád jsem v závodním kolotoči, což je fajn. Ale nejvíce mě baví, že mám přístup k mladým talentům. Cestují na mládežnické cyklistické akce. Pokud mě některý závodník či závodnice zaujmou, probíráme s Alexem Carerou, zda je daný cyklista pro agenturu vhodnou možností. Máme jednoho člověka ve Francii, dalšího ve Skandinávii, jeden skaut řeší Španělsko, další Benelux, pak je tam kluk na Itálii, jiný na Asii, na Severní Ameriku, na Jižní Ameriku. Pod můj dohled spadá střední Evropa, což je v agenturním podání Německo, Rakousko, Maďarsko, Slovensko, Česko.
Doporučujete i cyklisty či cyklistky z českého prostředí? Nebo jste při výběru krajanů obezřetný?
Doporučuji celkem často. Ale bohužel se často setkávám s tím, že se bojí. Máme v Česku hodně talentů, kteří vyhrávají ve svých kategoriích velké závody. Ale mám pocit, že nemají ambici prorazit do světa. Když třeba komunikuji s rodiči dospívajících českých cyklistů, jsou všichni hodně opatrní. Až extrémně. Je těžké přesvědčovat někoho v Česku, že má velké předpoklady a měl by do toho šlápnout. Třeba ve Francii nebo v zemích Beneluxu si pomoc agentury hodně považují.
Bojí se mladí čeští cyklisté, že budou muset v zahraničí trénovat více?
Můj pocit je, že se bojí vystoupit z komfortní zóny. Já měl s bráchou kliku, že jsme vyrůstali v Rakousku. V osmnácti jsem uměl dva světové jazyky. Pro mě nebyl skok jít do Itálie. V Česku leží hodně velká práce na rodičích. Od dětství do osmnácti let. Možná až příliš dětem cestu ke sportu usnadňují. Je pochopitelně super, že mladí mají v zádech takovou podporu. Jenže v případě odchodu do zahraničí se pak děti bojí spolehnout sami na sebe. Brát na sebe rozhodnutí, která musí dělat dnes a denně. A rodiče se zase strachují, že nebudu mít kontrolu.
V kterém věku renomovaná agentura All Sports, jejíž součástí je už téměř rok Karel Vacek, začíná sledovat mladé cyklistické talenty?
Od kadetů. Jde o realitu současného sportovního světa. Mnohdy kluci či holky ani neví, že jsou v hledáčku Alexe Carery. Není smyslem je stresovat. Ale víme o nich, monitorujeme jejich výsledky a hlídáme výkonnostní posun. V šestnácti či sedmnácti letech už pak dochází na jednání. Prostě první rok v juniorech je třeba se ukázat v nejlepším světle.
Děti ve věku pro základní školy už tedy bojují o angažmá v týmu manažera, co zastupuje Pogačara nebo třeba vašeho bratra?
Z mého pohledu je to přehnané. Ale nezbytné, protože když se rozhodne někdo následně investovat do vybraného jedince, potřebuje znát jeho sportovního historii. Skautování v cyklistice se hodně proměnilo. Začíná se podobat fotbalovému a hokejovému prostředí. Brzdy už nebude rozdíl.
V čem spočívá výpomoc agentury, kterou zastupujete?
Jsme schopní pomoci do velmi dobrého development týmu nebo prokontinentálního týmu, aby měl závodník dobrý program a neuvařili ho. A když přichází jako klient All Sports, jde o určitou garanci. Mám pocit, že v Česku chybí větší návaznost. Ještě v juniorech se cyklistikou všichni baví, pak se to láme do třiadvacítek a přichází procitnutí. Když promrháte dva roky, jste odepsaní. Uznávám, že je to nepříjemné. Ale šanci musíte uchopit hned. Příležitost přijde jednou v životě. Když odejdete v sedmnácti či osmnácti do slušného zahraničního týmu, pořád se můžete vrátit třeba v jednadvaceti nebo dvaadvaceti ke studiu na vysoké škole. Ale druhou příležitost ve vrcholovém sportu ve dvaadvaceti dostane málokdo.
Skautování talentů není jedinou vaší pracovní náplní…
Ještě jsem součástí firmy DMT vyrábějící cyklistické tretry. Řeším distribuci pro střední Evropu. Jde o úplně odlišnou práci proti agentuře. Pořád se hodně učím. Ale nejsem v koncernu, kde bych dělal den za dnem od rána do večera stejné věci. Sice se pořád pohybuji v cyklistickém prostředí, ale není to snadné jako naplnit tréninkový plán, podle něhož mám jet intervaly nebo pětihodinový vytrvalostní trénink.
Shodnou okolností cyklistické tretry DMT používá i Tadej Pogačar. Je velký závazek obouvat jedničku pelotonu?
Jde o obrovskou odpovědnost. A nesmírný tlak. Každý detail může udělat rozdíl, na jehož základě se rodí vítězství.
Spadá Tadej Pogačar, respektive jeho zajištění z pohledu cyklistického obutí, do vaší gesce?
Tadej má ve firmě dlouho tradici. Spolupracuje s DMT od roku 2020. Tretry řeší přes Alexe Careru. A ten, protože pracuji v jeho agentuře, zavolá mně. Nebudu tvrdit, že jsme s Tadejem kamarádi. Ale známe se, protože jsme spolu závodili. Byl jsem sice pan Nikdo, ale zdravili jsme se. Takže mu mohu kdykoliv napsat a následně se spojíme. Když je potřeba vyřešit něco urgentně nebo má specifické požadavky na boty, řešíme to spolu. Ale jinak všechny hvězdy v rámci agentury obstarává přímo Alex Carera.
Jak často se Karel Vacek dostal na kolo od ukončení kariery?
Hodně málo na moje poměry. Přes léto i na podzim jsem hodně běhal. Když mám volno ráno nebo odpoledne, tak jdu na túru, nebo si zaběhat, na ryby. Vyhledávám aktivity, které jsem neměl čas dělat při cyklistické kariéře. Když jsem třeba čtrnáct dnů mimo domov a mám čtyři přelety, je snadnější zabalit tenisky než kolo. Několikrát jsem v průběhu podzimu byl s bratrem na gravelu. V technice jsem ho povodil, ale do kopce už jsem mu nestačil. Ve Španělsku, kde tráví zimu, s ním jezdím pravidelně. Pokud tedy nemá v programu intervalové tréninky.
Závodní číslo už jste na dres nepřipnul?
Několikrát ano. Ale nehoním si triko kvůli výsledkům. Jedu s kamarády, kterým mohu poradit a třeba je trošku potáhnu. To byl případ Horské L’Etape v Prachaticích. Jednou jsem jel Gran Fondo ve Francii, a pak Istra 300 v Chorvatsku. To je krásný závod. Byli jsme pozvaní jako partneři z DMT. Dvakrát jsem se na Istrii svezl, a pak jel nejkratší variantu, protože jsem za sebou měl zrovna dva měsíce bez kola. Vím, že je i možnost závodu na tři sta kilometrů, ale mě vůbec neláká. Dny na kole si teď hlavně užívám.
