Vyhrát závod je něco, o co usiluje každý jezdec. A oslava vítězství je příležitostí si ten okamžik užít, uctít sponzory a vzdát hold těm, kteří jsou vám blízcí. Je to obraz, který bude vysílán po celém světě a klidně se může objevit v propagačních kampaních sponzorů.
Většina jezdců zvolí jednoduché zatnutí pěsti do vzduchu nebo pozvednutí rukou, někteří si však své oslavy rádi trochu více promyslí. Svou charakteristickou oslavu měl Alberto Contador, který na cílové pásce střílel z imaginární pistole jako odkaz na svou přezdívku „El Pistolero“. Vincenzo Nibali často rukou/ploutví na temeni hlavy zase připomínal svoji přezdívku „Žralok z Messiny“.
Největší repertoár měl Sagan
Možná největší repertoár cílových oslav měl díky svému značnému počtu vítězství Peter Sagan. Na Tour de France předvedl běžícího muže, další den Hulka a cílem klasiky Gent–Wevelgem projel po zadním kole.
A pak je tu jedna specialita, poměrně často viditelné gesto velkých šampionů oslavujících další velké prvenství. Totiž že cílem projdou pěšky a zvednou při tom kolo. Jaký význam vlastně má tato figura, jejíž autorství se neprávem připisuje Philippu Gilbertovi?

Mathieu Van der Poel tuto procházku předvedl v cíli Paříž–Roubaix 2025 nebo na mistrovství světa v cyklokrosu 2019. Remco Evenepoel po silničním závodě na olympiádě v Paříži 2024. Philippe Gilbert na Flandrech 2017.
Tahle figura nemá žádné jméno. Spočívá v tom, že člověk přejde cílovou čáru pěšky, a pak zvedne nebo ukáže své kolo. Lze přitom pozorovat různé varianty sesednutí: obě nohy vycvaknuté současně, nebo přehození nohy přes sedlo jako jezdec na koni. To asi podle nálady vítěze a jeho chuti porušit kodex nebo odlehčit posvátnost okamžiku. Cyklistický úspěch je totiž rituál. Závodník, který dbá na zvyklosti, má povinnost projet cílem s rukama zdviženýma a hlavně v sedle.
Ne vždy je však možné se etikety zříci. Musí tomu nahrávat určité podmínky. Za a) přijet na cílovou pásku sám, takže sprinteři jsou z tohoto druhu oslavy ze hry. Za b) mít dostatečný náskok, protože nechat se na poslední chvíli předjet pelotonem v plné rychlosti, to by bylo trapné. A asi i dost nebezpečné.
Autoři této oslavy uvádějí různé motivace. Mluví o náhlém popudu (ale no tak, když se to opakuje, je to už ustálené gesto). O potřebě zveličit okamžik nebo se spojit s publikem. Nebudeme cyničtí a nebudeme v tom hledat reklamní úmysly či podlézání výrobci kol. Spíše jde o více či méně vědomou snahu zastavit čas, zadržet vítězství, které je svou podstatou příliš prchavé.
Oslava s kolem nad hlavou patří Simeonimu
Philippe Gilbert bývá považován za vynálezce tohoto gesta. Jenomže to je omyl. Pojďme vrátit otcovství Filippu Simeonimu. Ital z týmu Cantina Tollo, který se proslavil hlavně svými soudními spory s Lancem Armstrongem, byl úplně první: to právě jeho oslava na konci 18. etapy Vuelty 2001.

Někteří komentátoři tehdy křičeli, že je to groteskní. Možná v tom byla dojemná radost outsidera, který téměř nikdy nevyhrává a chce si právě tu svoji chvíli slávy vychutnat. Průkopník Simeoni se ale zaslouženého ohlasu nedočkal, to další hvězdy pelotonu si jeho nápad přivlastnily. Jak nespravedlivé.
Nabízí se zajímavá paralela: co když neznámý vynálezce tradičního a nepřekonatelného gesta zdvižených paží, jehož identita nebude už nikdy zjištěna, byl také jen bezejmenný závodník, na jehož inovaci se od té doby přiživilo tolik dalších? Sláva jemu. Sláva všem šampionům.




