Cpal se hamburgery, hranolky, pizzou, dopřál si aperitiv a v baru pití, co hrdlo ráčí! Jednoduchá oslava třetího titulu mistra světa v eliminaci z dráhového šampionátu v Chile. A také tečky za kariérou, protože Elia Viviani v osmatřiceti opouští svět profesionální cyklistiky. A stylovější loučení v duhovém trikotu a se zlatem na krku si vysnít ani nemohl.
Pochází z Verony, města lásky. Jeho láskou byl od dětství sport. „Neměl jsem jasno, jestli budu cyklistou. Někdy jsem snil o kariéře fotbalisty, jindy o životě na tenisových dvorcích, možná o lyžařském životě. Ale vždy byl určujícím kompasem sport,“ vykládal borec, když rekapituloval veleúspěšnou kariéru.
Vyhrál etapu na všech Grand Tour
Na silnici posbíral vyhlášený sprinter devadesát profesionálních vítězství. Patří do klubu výjimečných, co se pyšní etapovými triumfy ze všech Grand Tour. Na Giru slavil pětkrát, na Vueltě třikrát, na Tour de France jednou. V domácím závodě o růžový trikot byl i šampionem bodovačky, ale také zde zažil jedno z největších zklamání kariéry.
„V roce 2013 jsem si myslel na růžový dres v první etapě s dojezdem v Neapoli. Jenže na pásce hodil kolo do cíle rychleji Cavendish,“ posteskne si při vzpomínce na neúspěšnou misi s cílem alespoň na den obléci maglia rosa.
Byl i mistrem Evropy, když ovládl sprint na šampionátu v Nizozemsku 2019. Pak na velké vítězství ze silnice čekal. Sbíral triumfy na menších jednorázovkách či etapových závodech jako Tour Poitou, CRO Race či bitvách v Číně a Turecku, kde letos v květnu zapsal poslední prvenství v silničním sprintu. Marně snil o vítězství v některé z etap na Vueltě. Poslední závod na silnici – Giro del Veneto – ani nedokončil.
S očekáváním tak vstupoval do dráhového mistrovství světa. Právě na oválech si zlepšoval náladu, když mu štěstěna ukazovala odvrácenou tvář na silnici. V olympijském Riu 2016 vybojoval zlato v omniu. „Odměnou byla role vlajkonoše na závěrečném ceremoniálu. Hrdost, že zastupuji celou Itálii, se nedá přiblížit. Byl to impuls pro sebevědomí. Nastartovalo mě to do dalších let,“ vzpomínal pro italské média, když se ohlížel za kariérou.
Viviani zůstane u cyklistiky
Z odložené olympiády v Tokiu bral z omnia bronz, pak na světových šampionátech 2021 a 2022 vydřel zlato ve vylučovacím závodě. Bitvy pod pěti kruhy v Paříži 2024 mu vynesly stříbro v madisonu. Takže před posledním závodem kariéry na oválu v Chile doufal v nezapomenutelné loučení. „Ale před závodem jsem byl rozrušený jako panic. Bál jsem se, aby mi emoce nevzaly energii, kterou budu potřebovat k útoku na zlato. Ale jakmile jsem vjel na dráhu, byl jsem jako v bublině. Vydal jsem ze sebe všechnu sílu a adrenalin. Radost z vítězství byla jedinečná. Cítil jsem se, jako bych byl ve filmu. Nemohl jsem si přát více,“ ohlížel se už se zlatem na krku.
Celý italský tým navlečený do triček s Vivianiho podobiznou a nápisem Last dance sledoval se zadrženým dechem, jak italský matador vyučil všechny soupeře včetně ambiciózního Stewarta Campbella z Nového Zélandu. „V Tokiu mě obral o stříbro. Trošku pochybně. Já měl bronz, tak nikdo nic neřešil. Teď mi osud všechno vrátil,“ smál se Elia Viviani po vítězné tečce za kariérou.
Byl tak dělový, až vyvolal otázky, zda neodchází do sportovního důchodu předčasně. „Minulou zimu jsem prožil ve velké nejistotě, zda najdu tým. Bylo to velice depresivní. Je ideální čas skončit a těšit se a nové výzvy,“ připomínal trápení po vypršení kontraktu v Ineos Grenadiers, které až v únoru utnul podpis smlouvy s francouzskou sestavou Cofidis.
„Končím s klidnou duší. Cítím jen nadšení a štěstí. Mým odkazem je fakt, že máme v Itálii skvělé dráhové cyklisty. Podařilo se nastartovat novou generaci,“ pronesl Elia Viviani po posledním profesionálním závodě, co vyšperkoval zlatým triumfem. Mimo dění však nezůstane. „Vidím se na pozici sportovního ředitele. Každopádně hodlám setrvat u cyklistiky. Je to můj život,“ usmál se italský šampion v narážce na skutečnost, že bratr Attilio jezdí za tým Team Solution Tech-Vini Fantini a manželka Elena závodí za jeden z nejlepších týmů ženského pelotonu SD Worx Protime.
