Jezdit na kole a tím se dostat do formy. Vlastně jednoduché, že? Pokud ale jde o fyzičku, je lepším nástrojem jízda po hladké silnici, nebo ve všech směrech přeci jen náročnější terén? A nesmíme zapomenout ani na trenažér, tu (ne)oblíbenou mučírnu pod střechou. Tak jaký trénink zvolit?
Silnice nabízí dlouhé úseky asfaltu s různými sklony, které umožňují přesně měřit zátěž a bez problémů nasbírat hromadu hodin jízdy bez nutnosti přestávek. Právě na takové jízdy silniční cyklisté nedají dopustit.
Co je nejlepší pro trénink?
Představte si ale ty stejné čtyři hodiny v terénu. Vzhledem k tomu, kolik energie člověk vydá při projíždění technických pasáží, nebo při prudkých a krátkých stoupáních, která na asfaltu nenajdete, není nakonec výsledná zátěž ještě větší?
A pak je tu ještě náš starý známý indoor trenažér. Žádná jízda z kopce s prozpěvujícím si cvrčkem, protože bez otáčení pedály se nikam nejede. Takže jen konstantní zápřah tréninků, které nás ženou až na samou hranici fyzických možností. A často i za ni.
Chcete tedy definitivní odpověď na dotaz z titulku? Nejlepší bude trénink… kombinovat, protože švihání na silnici i v terénu má své výhody.
Silnice je skvělá pro trénink specifické síly
Silnice je lepší pro specifickou cyklistickou výkonnost, je příhodnější pro rychlost i vytrvalost. Taky specifická síla svalů se lépe buduje na silnici, protože ji můžete přesněji kontrolovat díky jízdě na těžký převod vsedě.
To terén nabízí komplexnější trénink, přičemž je zároveň bezpečnější (to kvůli divokým řidičům na silnicích) a často zábavnější. Na trailech je klid, ale zároveň je tam cyklistika komplexnější, protože zapojujete víc částí těla. Pro ty, kteří jezdí pro radost a kondici, nikoliv se závodními ambicemi, je terén nejspíš vhodnější.
Běžný cyklista udělá za hodinu v terénu víc práce než za hodinu na silnici. Využívá víc smyslů, koncentraci, dovednosti a musí pořád makat. I rovný terén mimo asfalt vyžaduje víc šlapání než hladký asfalt.
V terénu se navíc nelze tolik spoléhat na drahé vybavení jako na silnici. Tam se na rychlosti velkou měrou podílí právě to, jak drahý stroj máte. Když nasadíte drahá karbonová kola, pojedete rychleji. V terénu taková možná udělají dojem, ale rychlejší kvůli nim nebudete.
Ale jako všude jinde – všeho moc škodí. Kdo se „narodil“ pro terén, bude nejspíš silný a technicky zdatný, ale může postrádat rychlost. Naopak pro silničáře, kteří jsou zvyklí jezdit švih dlouhý sto kilometrů průměrem 25–30 km/h, může být jízda terénem šok.
Rychlosti i vzdálenosti totiž na nezpevněném podkladu markantně klesají. Koukají na tachometr a říkají si: Průměrná rychlost je hrozná. Přitom ale vědí, že rychleji by jet nedokázali. Objem práce nakonec může být paradoxně vyšší, a proto se cyklista musí víc vnímat, naučit se poslouchat své tělo.
Na trenažéru se lépe kontroluje výkon
Pokud vás baví spíš terén a silniční kolo nevlastníte, pak může coby výborný doplněk posloužit trenažér. Na něm lze přesně kontrolovat výkon, navíc jízda pod střechou je bezpečná (a v zimě jediná možná) a ideální pro simulaci vysoké intenzity. Ta se může pak hodit pro skupinové jízdy nebo do závodů.
Pokud chcete přesná čísla a kontrolovaný trénink, silnice a trenažér jsou první volba. Pokud hledáte všestranný trénink a rozvoj různých oblastí kondice, vyrazte do terénu. A pokud trénujete na silniční závody, držte se silnice.
A na konec ještě to nejdůležitější. To hlavní na cyklistickém tréninku je, aby vás bavil. Vyberte si tedy povrch, který vám vykouzlí úsměv na tváři. Pak totiž budete jezdit častěji a do formy se dostanete nejkratší přímou cestou.
