Možná ten nejstresovější víkend v roce. Závod závodů, královna klasik, jíž se dostalo přezdívky Peklo severu. Proto podél 260 kilometrů klasiky Paříž-Roubaix stepují týmy lidí, co mají za úkol udržet favority jednotlivých formací ve hře, pokud se něco pokazí. A ono se v tomto závodě něco pokazí skoro vždy.
Výzvy během Paříž–Roubaix totiž číhají na každém kroku, ať jde o samotný souboj o žulovou kostku plný defektů a pádů až po jeho logistiku. Proto se profesionálním týmům hodí každá volná ruka, aby jeden z nejdrsnějších dnů v cyklistickém kalendáři skončil zdarem. Nebo aspoň ne průšvihem.
Týmy dlouho dopředu komunikují s ozkoušenými dobrovolníky, kteří se za týmovou vestu (to aby byli v prachu/blátě pro závodníky dobře rozpoznatelní) a prosté slůvku děkuji rozprsknou po zemědělských cestách severní Francie. Tohle místo se pokaždé druhý dubnový víkend stane středobodem světové cyklistiky. Místem příběhů, dramat i osobních tragédií.
Pomocníci při Roubaix pracují bez nároku na honorář
Favorit zoufale křičí, když mu v Arenbergu, tom asi nejotřesnějším sektoru celého Roubaix, exploduje pneumatika a závod mu ujíždí. Naštěstí je hned na místě právě takový pomocník s kolem v ruce a zachraňuje situaci. Jeho úkolem je být připravený na nejdůležitějších sektorech s bidony, jídlem a hlavně náhradními koly.
Kvůli jedinečné povaze závodění na pavés totiž dostávají kola a pneumatiky zabrat. Defekt může rozhodnout o vítězství a porážce. Situaci ještě komplikují úzké silnice. Jakmile dojde k hromadnému pádu, týmová auta s mechaniky se nemají jak dostat dopředu.
Proto týmy začaly rozmisťovat na klíčové sektory trasy Roubaix své anděly strážné, aby jezdci nezůstali bez pomoci. Náhradní kolo nebo jen vědomí, že tam někdo bude, pokud se něco pokazí, může z pekelného dne udělat aspoň trochu snesitelný. Téměř každý tým bude mít pro tento víkend svou skupinu dobrovolníků. Ti budou pořádat svůj vlastní závod a přejíždět mezi sektory ve snaze být vždy krok napřed před pelotonem.
Jde o nadšené fanoušky, kteří rádi pomáhají bez nároku na honorář. Většinou jde o místní „domorodce“, protože ti nejlépe znají všechny vedlejší cesty. Tým najímá klidně až dvacet dobrovolníků, jejichž úkolem není obsadit oficiální občerstvovací zóny. Oni mají zajistit extra podporu na sektorech kostek.
V letošním ročníku Roubaix leží 30 sektorů a v nich 55 kilometrů kostek. Na většinu dlážděných sekcí je přidělen jeden dobrovolník, ale některé jsou tak dlouhé a rizikové, že je třeba mít jednoho uprostřed a dalšího ještě i na konci. Vyžaduje to důkladné plánování, aby pomocníci věděli, kam mají jet, a stihli se tam dostat včas.
V pekle je klíčová komunikace
Prohlídky trasy (tzv. „recony“) nejsou důležité jen pro jezdce. Už měsíce před závodem vyráží jeden z členů podpůrného personálu na trasu, aby zmapoval, kudy a jak se budou jednotlivá auta mezi kostkovými sektory přesouvat.
Je nutné při tom počítat s mnoha faktory, třeba uzávěry silnic nebo vesnické slavnosti související právě s Paříž–Roubaix. Nejdůležitější je zjistit, jak se dostat z bodu A do bodu B za 20 minut. A jak případnou vesnickou taškařici objet.
Navzdory důkladnému plánování se ale může i tak stát, že podpůrný tým nestihne na místo dorazit včas. Během závodu sportovní ředitel pravidelně informuje jezdce, kde je jaká podpora k dispozici nebo zda některá skupina nedorazila na avizované místo. Může totiž dojít k nehodě, nebo jen některý policista bude neoblomný. Komunikace je v tomto logistickém pekle zásadní.
V ideálním případě se nepokazí nic a dobrovolníci nebudou muset při Roubaix do práce. V opačném a pravděpodobnějším případě jsou připraveni zasáhnout. To vše proto, aby ten drncavý den plný chaosu tam na severu proběhl co možná nejhladčeji.
