Kdo je nejlepší cyklista všech dob? Ta otázka znovu zazněla v Curychu, když slovinský zázrak Tadej Pogačar završil sezonu snů. Po Giru, Tour de France a řádce dílčích úspěchů vyhrál i zlato z mistrovství světa. Tehdy Eddy Merckx, cyklista století, kanibal, který vyhrál vše myslitelné, pronesl: „Tadej už je nade mnou.“ Jenže…
Lze vůbec porovnat něco tak nesouměřitelného jako různé éry, epochy, různé jezdce? Při sledování dnešních kosmických výkonů a rychlostí musíme nabýt dojmu, že minulí šampioni by těm dnešním nemohli v ničem stačit.
Ale vážně? Ono to tak možná nebude, ačkoliv nikdy nezjistíme, jak by Pogačar závodil na 12kilovém kole se sedmi převody a jak by se naopak Merckxovi dařilo na supermoderní závodničce a s metodami, výživou, regenerací, jaké zná dnešní cyklistika.
Jak dobrý by byl Fausto Coppi s moderními pneumatikami, jež skoro neznají valivý odpor, a na dnešních dokonale hladkých silnicích (nepočítáme-li oraniště Roubaix)? Alespoň na část otázky odpověď máme: strávil by o něco méně času opravováním defektů, takže by byl o něco šťastnější. Ale co do rychlostí, do odvahy ve sjezdech a v útocích, v tom by byl pravděpodobně v podstatě stejný.
Mluvil Eddy Merckx vážně nebo jen projevil slušnost?
Otázka ve věci „jak dobře by…“ nebo „největší všech dob…“ vede vždy ke skvělé debatě. Na rozdíl od jiných témat, jako třeba kdo vyhraje Tour de France v roce 2025. Protože pokud by měl Pogačar dál hrát podle letošních not, prostě přijede, uvidí a vyhraje. Ale úvaha Merckx vs. Pogačar vzrušuje víc a nikdy nikdo nevyvrátí, že se mýlíte se svým pohledem, a nikdy nikdo neprokáže, že to není pravda.
Jediná správná, takzvaně „vědecká“ odpověď neexistuje a nemůžeme ji číst ani z Merckxových slov. Belgičan spíš proto, že se to čekalo, a v duchu současné euforie a své slušnosti Slovince vychválil až do nebes, ale určitě si myslí svoje.
Pogačar je sice démon, to jistě, ale Merckxových 525 prvenství, pětkrát Tour, pětkrát Giro nebo taky třikrát Roubaix, to je pro něj zatím nemyslitelné. Problém ale je, že čím víc bádáte a zamýšlíte se, tím se odpověď na srovnávací otázky vzdaluje.
Podívejme se třeba na „moderní trénink“. Takzvaně moderní metodika není tak odlišná od té staré, jak si lidé při pohledu na černobílé fotografie možná myslí. Kouzlo šampionů napříč érami je, že prostě šlapete na kole a tím se zdokonalujete. Čím víc (nebo chytřeji), tím rychleji. Zbytek jsou detaily.
Nejlepší cyklista? TrainingPeaks by situaci (ne)změnil
Velký důvod, proč dávné hvězdy mohly vyhrávat, byl ten, že tyhle detaily dokázaly hledat a ladit. V době, kdy byl trénink intuitivnější záležitostí, byla jejich instinktivní schopnost dělat věci správně jedním z faktorů, které jim dávaly výhodu.
Tento „staromódní“ trénink byl silnou stránkou, nikoli slabostí. Nebo si snad myslíte, že Merckx by v přípravě na svůj světový rekord v hodinovce udělal něco jinak, kdyby měl předplatné v databázi TrainingPeaks?
Naproti tomu výhody moderních technologií bagatelizovat nemůžeme. A technologií teď máme na mysli primárně aerodynamiku. Můžeme se zamýšlet, jak by byl velký Eddy rychlý na Pogačarově stroji. Ale dokud nebude šance ho s tehdejší formou na takové kolo posadit, bude v tom jen velká míra odhadu. Můžeme se jen domnívat, že Merckxova super aerodynamická pozice generovala stejný odpor vzduchu jako pozice moderních závodníků. V tom případě testování v aerodynamickém tunelu pozbývá smyslu.
Pokud byste dokázali přenést to vše moderní zpět do 70. let minulého století, možná byste zjistili, že Raymond Poulidor by nakonec měl na to Merckxe porazit. A to by nadělalo hrozný chaos v pokusu ustanovit Eddyho jako toho největšího cyklistu všech dob. Ale byl skutečně nejlepší cyklista?
Ať tak či jinak, váš názor bude v nejlepším případě neškodný, v nejhorším maximálně trochu nespravedlivý vůči minulým hvězdám. Obdivu zasluhují všechny.
