Děsivé karamboly, vážná zranění těch největších hvězd. Závodní dění v profesionální cyklistice v posledních týdnech zastínily momenty, z kterých mrazí. Proč jsou k vidění hromadné pády v takovém množství? A lze najít účinná řešení, která závodníky ochrání? Na to jsme hledali odpovědi s někdejším profijezdcem a dnes sportovním ředitelem týmu ATT Investments Vojtěchem Řepou.
Někdo možná namítne, že se v pelotonu padalo vždy. Čistý pohled do statistiky, kterou zpracoval odborný server ProCyclingStats, ale říká, že letos se událo o 19 procent více pádů ve srovnání s rokem 2022. A pětina, to už není málo. Nebo jinak: od začátku sezony se při pádech vážně zranilo 38 jezdců z World Tour, a to včetně těch největších hvězd.
S nečekanou rekonvalescencí po těžkém karambolu se tak musí vyrovnávat Wout van Aert, hromadný pád v Baskicku odnesli těžkým zraněním Jonas Vingegaard, Remco Evenepoel i Mikel Landa. Primož Roglič měl obrovské štěstí, na rozdíl od Steffa Crase, který se svěřil, že na něj sáhla smrt.
Výše popsané naznačuje, že se peloton v současnosti pohybuje na hraně. „Bohužel to tak je. A z pozice sportovního ředitele musím říct, že jsem nezažil etapu, aby některého ze závodníků neodváželi do nemocnice,“ líčil Vojtěch Řepa do telefonu pouhý den poté, co po první etapě závodu Tour du Loir et Cher doprovázel Bartosze Rudyka na důkladné vyšetření po hromadném pádu.
Hromadné pády vinou druhých
Jak ale někdejší jezdec týmu Equipo Kern Pharma upozorňuje, čistě o záležitost letošního roku nejde. „Začal jsem si toho všímat ještě jako závodník a byl to rozhodně jeden z faktorů, který vedle zdravotních důvodů přispěl k mému rozhodování o konci kariéry. Kdy jsem si řekl, že mám své zdraví vážně rád. Je to dlouhodobější trend. Balík se chová jinak, než tomu bývalo dřív,“ přemítal Řepa, jenž loni šokoval svým rozhodnutím ukončit v pouhých 23 letech profesionální kariéru.
Co se tedy v pelotonu děje? „Ve zkratce jde primárně o to, že se absolutně vytratil respekt a závodníci jsou bezohlední vůči zdraví někoho jiného. Jdou vědomě do rizika ohrožení sebe sama, ale neuvědomují si, že mohou ohrozit i ostatní. A to je největší problém současné cyklistiky. Podle mě z 90 procent skončí jezdci na zemi vinou někoho jiného, kdo se vrhl do rizikového místa bezhlavě. Buď to vyjde, nebo ne. Paragánská padina, nulový respekt. Přitom by kolikrát stačilo pár vteřin počkat,“ lamentoval český šampion kategorie U23 z roku 2020.
Když Řepa hovoří o ztrátě respektu, míří primárně na mladší jezdce. Jenomže když je na ně dnes vyvíjen takový tlak? „Zažil jsem kdysi něco podobného na juniorských závodech v Itálii, kde to byla totální divočina, pád za pádem. A podobně se chová balík dnes. Mladí jezdci z development týmů mají enormní příležitost a chtějí tohle riziko podstupovat. Tím nijak neobviňuji vedení těch týmů, ta myšlenka rozvoje pro mladé je skvělá. Ale jezdci bohužel cítí obrovskou šanci a jdou za hranu. Přitom čistě technicky jsou na tom myslím dobře, spíš ještě nemají dovyvinutou rozumovou stránku a chybí jim určitý cit pro situaci,“ mrzí účastníka Vuelty v roce 2022.
Na vině je pokrok
Řepova slova potvrzuje statistika UCI, podle níž jsou pády z 50 procent způsobeny chováním jezdců. Současně se ale vypichují i další faktory. Závodníci mají k dispozici stále lepší stroje, k tomu podstupují mnohem sofistikovanější trénink vedoucí k vyšší výkonnosti, výživa je o několik světelných let dál, než bývala před dekádou.
Z toho plyne enormní rychlost, kterou se peloton v současnosti pohybuje – stačí připomenout neskutečný průměr bezmála 48 km/h, kterým si Mathieu van der Poel dojel pro triumf na nedávném Paříž Roubaix. Výrazně vyšší je i intenzita samotného závodění.
Neustále lepší výkony pochopitelně znamenají větší show pro diváky. Drsné karamboly ale přinášejí i sekundární následky – například Vingegaardovy šance po zlomenině klíční kosti a žeber na třetí triumf z Tour de France výrazně poklesly, Van Aert zase musí oželet Giro. A to má na celý cyklistický cirkus pochopitelně negativní vliv. Po událostech posledních týdnů se proto vyrojila hned celá řada návrhů na zvýšení bezpečnosti.
Jak peloton umravnit? UCI třeba navrhla systém žlutých a červených karet. „To by možná stálo za úvahu, systém žlutá karta pokuta, další prohřešek, jdeš ze závodu. Ale umím si to představit jen na jedničkových závodech, aby to bylo pod kamerami. Něco jako VAR ve fotbale, aby udělení penalizace bylo obhajitelné. Třeba na kontinentálních závodech, kde jsou pády ještě častější, to nevidím úplně jako reálné,“ přemítá Řepa.
Omezovač rychlosti jako lék?
Současně zaznívají hlasy pro zavedení rychlostního limitu. „Jezdce by šlo vybavit transpondéry, které by je upozorňovaly na překročení rychlosti. Ale z toho plyne další nebezpečí. Závodníkovi zapípá počítač, podívá se pod sebe, na moment ztratí koncentraci a neštěstí je na dosah. Třeba náš mechanik, zkušený závodník a dnes šedesátník, dává současné karamboly za vinu cyklocomputerům. Hromada lidí je na ně strašně soustředěná, hlídá si watty, tep, kouká na trasu a podle ní dávkuje přísun energie. To jsou sekundy, kdy oči nejsou na silnici, pak stačí blbý pohyb a už si líznete,“ popisuje Řepa.
„Nebo se mluví o věkovém omezení, aby do profipelotonu nevstupovali závodníci mladší 21 let. To by ale zase cyklistiku hodně ochudilo o výjimečné talenty, které ji zatraktivňují. Ten souboj generací je kořením. Takže to jako reálné také moc nevidím,“ soudí Řepa.
Mezi dalšími návrhy na zvýšení bezpečnosti pak padla sázka na technologický vývoj a možnost vybavit jezdce ochrannými prvky včetně airbagů. „Ale neumím si představit, že by takové vybavení vozili všichni silniční cyklisté napříč soutěžními kategoriemi. Nebo vybavení, jaké mívají enduristi. Jet s tím Vueltu ve čtyřiceti stupních? Navíc v momentě, kdy se počítá každý watt na kilogram váhy a jezdci raději vezmou jednopřevodník, aby ušetřili hmotnost,“ krčí rameny Řepa.
Jako jediné rozumné řešení tak nakonec vidí neustálou práci s mentálním nastavením především mladých závodníků. „To jediné by snad opravdu mohlo přinést nějaký efekt. Trvalá edukace ze strany sportovních ředitelů, dokola vtloukat mladým jezdcům do hlavy, že zdraví je jen jedno a někdy je lepší být druhý, ale naživu,“ uzavírá Vojtěch Řepa.
Foto: Profimedia
