Přes čtyři tisíce kilometrů dlouhá, drsná jako struhadlo a plná pikantních příběhů. To byla Tour de France v roce 1987. Obhájce triumfu Greg LeMond nemohl na start kvůli střelnému poranění. Boj o žlutý trikot nabídl jednu z nejvyrovnanějších bitev v historii. Maillot jaune dokonce premiérově oblékl i závodník z východní Evropy Polák Piasecki. A v pelotonu byl navíc poprvé v historii i český jezdec, čerstvý emigrant Květoslav „Omar“ Palov.
„Prosím vás, copak tohle někdo ještě pamatuje?“ rozesměje se Palov na úvod povídání pro WeLoveCycling.cz o své slavné premiéře. Cesta k ní přitom byla dlouhá, příslovečně trnitá a její kořeny musíme začít odhalovat v někdejší cyklistické baště Československa – Brně.
„Jako malý kluk jsem moc sportovně založený nebyl. Spíš mě bavilo číst všechny možné knížky. Však mi také později pan Kupčík z Favoritu Brno začal říkat akademik,“ rozpomíná se Palov. Ke kolu se přitom po krátké epizodě s judem dostal vlastně náhodou. „Kamarádil jsem v té době se dvěma kluky z druhé strany Brna a navzájem jsme se jezdili každý den navštěvovat na kole. A moje matka usoudila, že by bylo dobré, aby na to naše ježdění po silnici dohlížel nějaký dospělý. Tak jsme se přihlásili do Favoritu,“ líčí dnes šedesátiletý „Omar“, jehož domovem se na konci 80. let stala Austrálie.
Květoslav Palov: cyklistou kvůli kamarádství
Z kamarádského trojlístku nakonec vytrval sám a svými výkony se postupně dokázal prosadit až do juniorské reprezentace, v níž se v roce 1980 blýskl etapovým vítězstvím na Závodu míru mládeže. Start na hlavním podniku, proslulé „Tour východu“ mu ale nakonec unikl. „V roce 1983 mě vyřadila zlomená klíční kost, v roce 1984 jsem byl v týmu pro olympijské hry a na Závod míru jel jiný mančaft. V roce 1985 mě trenér Haťapka do výběru nedal, přestože jsem rok předtím skončil celkově čtvrtý v národním žebříčku. A v roce 1986 na Závod míru nikdo nějak moc nechtěl kvůli Černobylu,“ vypočítává.
Zmíněná příprava na později bojkotované olympijské hry v Los Angeles přitom byla významným bodem v Palově uvažování o emigraci. To však klíčilo již delší dobu od juniorských let.
„Jako mladé kluky nás samozřejmě zajímaly víc holky než politika… Při častých závodech na Západě si ale nešlo nevšimnout, že ‚jejich‘ sportovci mají otevřenou cestu k profesionálům. Zatímco nás po aktivní kariéře čekal pouze návrat do socialistické reality. Jako vrcholoví sportovci jsme na tom byli finančně lépe než průměrný Čechoslovák, navíc jsme mohli ven. Ovšem tento stav měl časový limit. A pozorovat bývalé závodníky typu Hrazdíry a Bartolšice v jejich nové roli skladníků v kasárnách byla připomínka toho, že po cyklistické pohádce čeká tvrdá realita,“ připomíná Květoslav Palov.
Emigrace do Austrálie byla v plánu
Zmíněný rok 1984 pak byl již jen katalyzátorem běhu událostí. „V rámci olympijské přípravy jsme byli měsíc v USA, a když jsme se vrátili, byl nám oznámen bojkot her. K podtržení návratu do socialistické reality mě navíc na Dukle vyšetřovala kontrarozvědka, protože mi jedna holka poslala z Ameriky pohled. Bylo mi doporučeno jít na vojnu a ne vysokou školu, jak jsem plánoval. Vstup do KSČ, ke kterému jsem byl několikrát vyzván, se taky navěky odkládat nedal…,“ krčí rameny Palov při vzpomínkách, jak vznikal jeho plán na odchod do zahraničí.
K útěku nakonec společně s Vladimírem Dolkem využili zájezd brněnské Dukly do Itálie. I když původní představa byla poněkud odlišná. „Měli jsme jet do Británie a měl jsem přislíbenou pomoc australské cyklistické federace, od začátku jsem měl v úmyslu skončit právě tam. Večer před odjezdem se ale cíl zájezdu změnil na Itálii a bylo nutné začít improvizovat,“ pousměje se Palov nad překotným vývojem událostí onoho podzimu 1986.
„Na zpáteční cestě jsme zastavili ve Vídni na ‚shopping‘. Z vedoucího zájezdu se mi podařilo vymámit pasy pod záminkou potřeby pro výměnu peněz. Když všichni odešli, vzali jsme s Láďou klíč od duklácké Avie schovaný pod předním kolem, vytáhli z auta naše zavazadla a kola a na sedadle nechali zprávu, ať na nás zbytek výpravy zbytečně nečeká,“ líčí.
Olympijský sen zhatili komunisté, podruhé úředníci
Narychlo spíchnutý plán měl pokračovat za pomoci strýce Dolkovy manželky – ta v tu dobu prchala z Československa přes Jugoslávii, jenž žil v Německu a měl pro oba čerstvé emigranty přijet ze Stuttgartu. „Když jsme mu zavolali, tak řekl, že to není možné, že si nemůže dovolit průšvih na hranicích. My jsme ale v Rakousku zůstávat nechtěli, a tak se narychlo ukuchtil plán B. Druhý den jsme vlakem dojeli k německým hranicím, přesedli na kola a do Německa přejeli, aniž by nás někdo zastavil. Dalším vlakem jsme pak dojeli už do Stuttgartu, kde nám strýc pomohl vyřídit dočasné povolení k pobytu,“ popisuje Palov zdárné završení útěku, po němž se během tří měsíců dostal do vysněné Austrálie.
U protinožců se pak ihned vrátil do cyklistického života a měl na dosah start na olympijských hrách v Soulu v roce 1988. „Tenkrát jste ale mohli dostat občanství až po dvou letech rezidence. To mi ale směrem k olympiádě o pár týdnů nevycházelo a úředníci odmítli udělit jakoukoliv výjimku, přestože se do věci vložil i federální ministr sportu. Tím pro mě možnost startu v Soulu padla a začal jsem ještě stále na pas ČSSR žádat o různá víza do západní Evropy, abych to zkusil v profesionálním pelotonu,“ přibližuje další kotrmelec, s nímž se musel vypořádat.
K profesionálům pomohly amatérské závody
Nabídku měl i ze Švýcarska, nakonec ale Palov zakotvil ve Velké Británii. „Koncem března 1987 jsem se objevil v Londýně s kolem, kabelou, pěti sty librami a víceméně žádným plánem,“ pousměje se.
Díky výhře ve dvou amatérských závodech se nakonec před tehdy čtyřiadvacetiletým jezdcem objevila nabídka smlouvy v týmu ANC Halfords. „Objel jsem s nimi pár závodů, vyhrál dokonce ‚semi-classics‘ v Norwichi a najednou, že prý pojedeme Tour de France!“ popisuje Květoslav Palov svou cestu na start Staré dámy.
Tour de France přitom právě v roce 1987 měla ještě dlouho před Grand Départ v Západním Berlíně o náboj postaráno. Vítěz předchozího ročníku LeMond byl v dubnu postřelen při lovu krocanů v Kalifornii a po zásahu šedesáti broky se nestačil zotavit, francouzský hrdina Bernard Hinault ukončil kariéru a uvolněný trůn tak lákal nové tváře. „Na tu atmosféru se nedá zapomenout,“ přikyvuje Palov.
Květoslav Palov: Na Paříž jsem se bál myslet
Současně si ale dodnes nese vzpomínku na nejtěžší závod kariéry. „Po startu v západním Německu se jelo takové tempo, že pozdější vítěz Stephen Roche poznamenal, že jestli takhle budeme pokračovat, tak do Paříže dojedou všichni v rakvích. Navíc to byla jedna z nejdelších Tour v historii (4231 km) a člověk se skoro až bál pomyslet na to, že do cíle skutečně přijede,“ popisuje.
Parádní dojezd na Champs-Élysées mu ale nakonec neunikl, v konečném pořadí historicky první český závodník Tour de France dokončil slavný závod na 103. místě.
„Ale rozhodně byly momenty, kdy jsem o tom pochyboval,“ říká Palov otevřeně. „Netrvalo dlouho zjistit, že tým ANC byl na Tour asi trochu předčasně. Mělo se s tím ještě alespoň rok počkat. Sestávali jsme se z jedinců, z nichž někteří měli potřebné zkušenosti, ale byli už na konci kariéry a dávno za svou špičkou. Druhou část týmu tvořili kluci, kteří neměli ponětí, co takový závod od člověka vlastně vyžaduje a v závěru taky nutně vybere,“ podotýká s nahořklým úsměvem.
Ještě v roce 1987 navíc jeho britská anabáze skončila, tým zbankrotoval. A následující angažmá v Belgii Palova utvrdilo v tom, že je na čase rozvíjet kariéru dalším směrem. „Příjem byl mizerný a závodění na těch jejich kostkách a ještě pořád v dešti k tomu jen přispěly,“ rozesměje se při vzpomínce, co vedlo k definitivnímu rozhodnutí o přesunu do Austrálie
Po bankrotu týmu rozjel byznys v Austrálii
Na severu kontinentu ve státě Queensland pak Palov rozjel úspěšný cyklistický obchod, který v roce 2000 úspěšně prodal. Dodělal si vysněnou vysokou školu, pustil se do finančnictví a ani v novém oboru se neztratil. Svou firmu, která se postupně rozrostla na tři pobočky napříč Austrálií, pak předloni opět výhodně zpeněžil. Nyní má s manželkou prostor vychutnat si kdysi vysněný způsob života u protinožců. „Teplé podnebí a životní přístup typu ‚she’ll be right. Tedy volně přeloženo, lidi jsou tu vcelku relaxovaní a nikdo nic moc neřeší,“ pochvaluje si Květoslav Palov.
Světovou cyklistiku přitom už dávno nesleduje. „Přestal jsem s tím v 90. letech, kdy se začalo brát EPO a můj starý kamarád Stephen Swart, který jezdil v Armstrongově týmu, mi řekl, že už se ani do kopců nezpomaluje,“ kroutí dodnes hlavou nad vývojem, jaký peloton vzal.
A kde že vlastně přišel k přezdívce Omar, pod níž ho znají jak někdejší souputníci, tak australští současníci? „To přišlo ještě v době, kdy jsme jezdili za žáky. Kamarád Mirek Hloušek tenkrát četl knihu Pouští od Karla Maye, v níž je jedna z hlavních postav Hadži Halef Omar. Mirek mi tak začal říkat a nějak to zůstalo. Po příjezdu do Austrálie pak nikdo nebyl schopen vyslovit jméno Květoslav. A když jsem odhalil svou přezdívku, tak mi zůstala,“ uzavírá s úsměvem Květoslav Palov.
Titulní foto: profimedia
