Je to král cyklistiky. Vyhrál Tour de France a má pět zlatých olympijských medailí ze třech různých disciplín. Bradley Wiggins patří ve Velké Británii mezi sportovní celebrity. Však jej také Elizabeth II. pasovala před devíti lety na rytíře. Nyní dvaačtyřicetiletý borec je ambasadorem L‘Etape Czech Republic by Tour de France 2023.
„Svorada byl můj dětský hrdina. A se Štybarem jsem rád klábosil v balíku,“ říká šampion Tour de France 2012. Jak se těší do Prahy? Co pro něj znamená práce reportéra v pelotonu Grande Boucle? Nejen o tom vypráví Bradley Wiggins v rozhovoru pro L‘Etape Czech Republic by Tour de France, jehož hlavním partnerem je Škoda Auto.
Navštívil jste někdy v minulosti Českou republiku nebo se tak stane až ve spojení s L‘Etape Czech Republic během příštího roku?
Dosud jsem neměl příležitost se do Česka podívat, takže se moc těším až se k vám v rámci projektu L‘Etape Czech Republic na jaře, respektive v létě příštího roku dostanu. Součástí kouzla těchto akcí je možnost poznávat nová místa, nové země. Vidět, jaká je tam cyklistická základna a fanouškovské nadšení pro náš sport. Proto se moc těším.
Co si ve spojení s Českou republikou vybavíte jako první?
Určitě období, kdy jsem vyrůstal jako malý kluk zcela fascinován cyklistikou. Tehdy v dresu Lampre zářil mladý Jan Svorada, který byl skvělý spurter. Vždy se držel na špici pelotonu, jezdil Tour de France a soupeřil s legendami jako Mario Cipollini, Džamolidin Abdužaparov, Tom Steels či Frédéric Moncassin. Takže mladý Svorada byl taková opora mého dětství.
Český závodník může být vzorem pro klučinu ve Velké Británii?
Vážně! Opravdu byl jedním z mých dětských hrdinů.
Když jste debutoval na Grand Tour při italském Giru 2003 tak jste se právě se Svoradou v pelotonu potkal. Znáte i další české závodníky?
Pochopitelně. Když jsem v roce 2001 podepsal profesionální kontrakt se silničním týmem Linda McCartney Racing, tak jsem v lednu hodně trénoval v Toulouse s českým jezdcem Ondřejem Fadrným. V pelotonu byli vždy čeští jezdci, byť ne ve velkém počtu. Nicméně ti, kteří jezdili, byli fanatici.
Nejlepší české výsledky ve World Tour ve vaší éře obstarali Roman Kreuziger a Zdeněk Štybar. Vybavují se vám společné závody a vzájemné souboje?
S oběma jsem zažil několik pěkných soubojů. Se Zdeňkem Štybarem především v závěru mojí kariéry, kdy jsem se zaměřoval na klasiky. Především pak Paříž-Roubaix. Při mé poslední účastí v roce 2015 skončil Zdeněk druhý a porazil jej pouze John Degenkolb. Vždy bylo skvělé se Štybarem v pelotonu poklábosit. Vždy mě podporoval. Jednalo se o skvělého cyklistu. Trochu individualista, který přišel z cyklokrosu, ale bylo skvělé s ním sdílet klasického cyklistického ducha. Roman Kreuziger byl na jedné z mých prvních Tour de France, když jsem v roce 2009 dojel čtvrtý. Roman tehdy hodně pomáhal Vincenzu Nibalimu. Obzvlášť si vzpomínám na Mont Ventoux, kde jsme jeli společně a já odpadl dříve než Roman. V průběhu let se stal fantastickým jezdcem.
Kromě triumfu z Tour de France 2012 máte na kontě pět zlatých olympijských medailí. jednu stříbrnou a dvě bronzové. Tu první jste získal už v Sydney 2000, poslední kov v bojích pod pěti kruhy jste slavil v Riu 2016. Prozradíte kouzle, jímž jste se tak dlouho udržel na špičce?
Asi bych našel spoustu odpovědí, ale určitě nejde o kouzla a tajemství. Pokračovat v úspěšném tažení je opravdu těžké. Nikdy jsem během kariéry pořádně neslavil. Vždy jsem šel dál. Byl jsem hodně cílevědomý. Snažil jsem se být za každé situace skvělý. A jít dál, ať už byl závod skvělý a přinesl výjimečný výsledek, nebo se něco nepodařilo.
Ani triumf na největším etapovém závodě planety v roce 2012 – Tour de France – tedy Bradleyneslavil?
Je to přesně jeden z těch příkladů, o němž jsem mluvil. Vyhrál jsem Grande Boucle a jel rovnou na olympijské hry do Londýna. Oblékl se do národních barev a zapomněl na Tour de France. Klíčem k úspěchu je, že si nikdy příliš neužíváte to nejlepší, ale nikdy také nejste příliš skleslí kvůli tomu nejhoršímu. Jde o to najít rovnováhu, abyste se mohli posouvat dál.
Získal jste osm medailí na olympijských hrách, dvanáct na mistrovství světa na dráze, tři na silničních šampionátech, čtyři na hrách Commonwelthu. Celkem čtrnáctkrát jste slavil zlato. Nezevšedněla vám vítězství?
Jakmile se vítězství stane standardem, radost z něj je pryč. Myslím, že máme tendenci přecházet vždy k další věci a je to pak spíš rutinní záležitost. Problémem je, že si nikdy neužijeme okamžik v danou chvíli. Nikdy si neužíváme, nikdy neslavíme. Proto je důležité se odpoutat od emocí.
Působíte jako televizní spolukomentátor a reportér na motorce na vrcholných cyklistických závodech. Přineslo vám zapojení do mediálního světa jiný pohled na sport, jehož jste tak dlouhou dobu součástí?
Rozhodně ano! Zejména ten čas, kdy jsem na motorce při etapách Tour de France, kde pracuji posledních pět let. Získal jsem pohled z druhé strany. Uvědomil jsem si více než kdy v minulosti, jak náročným sportem cyklistika je. Zpětně jsem ocenil, čeho jsem vlastně dosáhl. A také oceňuji, jak skvělá je nová generace cyklistů.
Závidíte následovníkům v sedle kola jejich profesi? Nebo si užíváte roli spolupracovníka Eurosportu?
Ani trochu. Myslím, že je výsadou věnovat se mojí profesi. Se všemu, co k tomu patří. Jsem teď větším fanouškem cyklistiky, než jsem byl. Pro mě je opravdu privilegium podílet se na televizních přenosech a vidět cyklistiku z druhé strany prostřednictvím vysílání.
Zúčastnil jste se v minulosti podobných závodů jako je L‘Etape Czech Republic? V čem spatřuje Bradley Wiggins největší kouzlo těchto hromadných akcí pro hobby cyklisty?
Myslím, že takovéto akce opravdu sbližují cyklistiku a fanoušky. Sport vzkvétá díky podobným aktivitám, které přivádí k cyklistice nové diváky a mladé adepty cyklistiky. Mohou jezdit bok po boku, sdílet zážitky a lásku ke sportu s dalšími lidmi, kteří sport rovněž milují. Jde o skvělou a jedinečnou příležitost.
