Bikerka Karla Štěpánová poznala v uplynulých dnech, že jsou na světě daleko důležitější věci než vítězství nebo prohry na sportovním poli. I když možná právě před pár dny největší vítězství vybojovala. A nebylo na horském kole.

Zradilo ji zdraví a v jednu chvíli to vůbec nevypadalo dobře. „Máš v hrudníku lymfom,“ slyšela v nemocnici, kam šla na vyšetření kvůli vyčerpání a horečkám. Dozvěděla se, že jedinou možnou léčbou je chemoterapie. Žila v tom deset dní, kdy čekala na biopsii. Začala přemýšlet, kde sežene paruku, až ji vypadají vlasy, ale ani na chvíli nepochybovala, že by léčba nebyla úspěšná. Nakonec všechno dobře dopadlo a lékaři po výsledcích dalších vyšetření pozměnili diagnózu. Není to zhoubné, oznámili. „Spadl mi obrovský kámen ze srdce,“ říká Karla.

Teď už zase pozvolna začíná s tréninkem. Běhá, jezdí na kole, zatím v klidu. Biková sezona je pro ni pryč, ale má v hlavě, že se nachystá na tu cyklokrosovou. „I když jsem si během chvíle uvědomila, že nejdůležitější na světě je ten samotný život. A všechno ostatní jako vítězství, kariéra nebo peníze, jsou jen nepodstatné věci,“ říká bikerka týmu Maloja Pushbikers.

Dá se říct, že máte vyhráno?

Vypadá to, že jo. Po dvou měsících boje. Všechno špatné se vyloučilo. Mám tam pořád granuloidy kolem plic a jsme dohodnuti, že zkusím trénovat. Lékaři už tyhle potíže samozřejmě zažili, jen ne u vrcholového sportovce. Takže nikdo neví, co se stane, když začnu trénovat pořádně. Protože plíce dostávají zabrat. Ještě to chce hlídat. Čekají mě další vyšetření včetně CT za měsíc a půl. Ty útvary mě nijak neomezují, jen se nesmí začít zvětšovat. Ale je mi dobře.

Takže už se hýbete?

Projedu se na kole, zkouším běhat, aby mi to v hlavě nechybělo. Ale všechno zvolna, protože jsem prodělala i těžký zápal plic a člověk si hned nemůže vyskakovat. Neudýchala bych to. Tělo je po problémech docela zhuntovaný. Měsíc jsem to léčila, dva týdny jsem byla na antibiotikách. Takže teď nemůžu jít hned do intenzity, maximálně do 150 tepů. Nejedu úplně jak šnek, ale jsem trošku rychlejší šnek…

Karla Štěpánová
Karla Štěpánová v akci při závodě světového poháru. Foto: Michal Červený (3x)

Jak vám bylo, když jste se dozvěděla tu první krutou diagnózu?

To se zaryje navždy do paměti. Byl tam se mnou i Zdeněk (partner), přišel doktor a tvářil se jak na pohřbu. Řekl mi, že je tam na 95 lymfom a že jde o to, jestli horší nebo lehčí. Já to slovo slyšela poprvé v životě, ale když mi řekl, že jedinou možnou léčbou je chemoterapie, spadla mi brada. Nečekala jsem to, i když mi bylo fakt blbě. Měla jsem dva týdny horečky, hrozný stavy. Nejdřív jsem myslela, že mám koronavirus, ale byla jsem na spoustě testů a všechny negativní. Ale na takovou diagnózu jsem připravena nebyla. Dostala jsem se do míst, která mi otevřela oči. Najednou jsem viděla lidi, kteří nemají vlasy a přemýšlela jsem, co bude dál. U té diagnózy jsem musela zůstat deset dní. Začala jsem přemýšlet, kde seženu paruku…

Dělali vám další vyšetření?

Museli mí vzít kousek toho útvaru. Nařízli mě pod krkem, aby se dostali do hrudníku. Dodneška tam mám pěticentimetrovou jizvu. Dva dny jsem ležela na jipce, protože se k tomu nemohli pořádně dostat. Druhý den mi ještě dávali pusou sondu, což bylo taky hrozně nepříjemné. Byla jsem vyřízená. Odcházela jsem domů z nemocnice a dva dny jsem jen spala. Bylo to nekonečné. Deset dní jsem čekala na biopsii, která měla potvrdit nebo vyvrátit, jestli jsou ty buňky rakovinové nebo ne.

Řekla jste někomu z rodiny, co vám zjistili?

Nechtěla jsem to říkat, ale musela jsem. Věděl to přítel, řekla jsem to rodičům, bráchovi… Bylo to hrozné, ale já od začátku věřila, že se vyléčím. Zvládli to jiní, zvládnu to taky, říkala jsem sama sobě. A doktoři opakovali, že když se to podchytí takhle brzy, je devadesátiprocentní naděje, že se z toho dostanu. Ale když jsem viděla, jak to ničí lidi kolem, bylo to hodně nepříjemný.

Zamává s člověkem taková zkušenost hodně?

Stoprocentně. Hlavně si uvědomí, že jsou věci, kdy se může stavět na hlavu a nic mu nepomůže. Seděla jsem v čekárně s dalšími pěti lidmi, kteří neměli vlasy, jedna paní po té chemoterapii brečela. Jsou místa, kde jsme si všichni rovni. Člověk může mít krásnej barák, sedět na penězích, ale ve finále mu to může být k ničemu. Mě v tu chvíli vůbec nezajímala ani cyklistika, kdy se vrátím, jestli se vůbec vrátím. Chtěla jsem jen být zdravá, to byla moje jediná starost.

Karla Štěpánová
Karla Štěpánová ještě v plném zápřahu před nemocí, která ji pro letošní sezonu vyřadila ze hry.

Po deseti dnech vám řekli, že to lymfom není a nemusíte na chemoterapii. Jaký to byl pocit?

Střihla jsem si svůj oblíbený oslavný tanec, který dělám vždycky, když se mi něco povede. A dali jsme si panáka. Všem nám spadl kámen ze srdce, přišla mi spousta povzbudivých zpráv od známých i fanoušků. Všem za to moc děkuju.

Jak reagovaly třeba vaše soupeřky?

S českýma holkama máme takovou partičku, byly jsme pořád v kontaktu. Věděly, že pro mě není jednoduchý sedět nebo ležet doma, když ony závodí. Byly mi velkou oporou. Obrovskou radost mi udělala moje někdejší týmová kolegyně, Švýcarka Linda Indergand. Když na olympiádě v Tokiu získala senzační bronzovou medaili, napsala mi, že na mě před startem myslela a tu placku vyhrála i pro mě. To bylo nádherný. Teď se za nimi pojedu podívat jako divák na svěťák do Lenzerheide, už mi chybí. Aspoň se zas podívám do toho kolotoče. I když z druhé strany. A asi pár dní zůstanu u Lindy.

Jaké máte tedy nejbližší plány na pozvolný návrat do světa sportu?

Alfou a omegou budou plíce, jestli to udýchám. Biková sezona je v háji, to je jasné, ale říkali jsme s trenérem, že bychom se zkusili připravit na cyklokrosy. Musím mít nějaký cíl. Bavila jsem se s Jardou Friedem (bývalý reprezentant), že by mi na krosy pomohl. Potřebuju nějaké rady, mám furt velké rezervy v technice.