ŠKODA logo

V Praze kalamita, u Muzea čtyři centimetry sněhu a vám se nejspíš na kolo nechce ani za milion. Ale teď vám představíme člověka, který zná pravou tvář sněhu. Krutou a nemilosrdnou, studenou a halucinogenní, snad i vražednou. Jan Kopka na kole přejel Aljašku a našel tam své pravé já.

Překonat zamrzlé Beringovo moře je samo o sobě krutou výzvou, jen nekonečná planina, na níž pomalu bicykl sunete odnikud nikam, a do obličeje vás při tom bodá ostrý vítr od severu. Jenže tenkrát se k obvyklému mrazivému očistci přidala i přízemní sněhová bouře.

Tehdy šlo Janu Kopkovi zase jednou o život, protože kdyby se zastavil, už ho nikdy nikdo nenajde. Jen smrt. Pro českého cyklistického dobrodruha z Jablonce je tohle ten pravý život. Extrémní cesta k sebepoznání, které ho pak v životě nutí věci vidět jinak.

Uložil ho eskymák

Má za sebou ultramaratonské závody napříč Austrálií, Mongolskem, pouští v Maroku nebo z Kanady do Mexika přes Skalisté hory. A jako jediný Čech taky vyhrál i tuhle cyklistickou epopej na tisíc mil jménem Iditarod Invitational, která vede ze západu na východ Aljašky. Na kole s tlustými plášti, aby se nebořil do sněhu, a ze stejného důvodu jen s minimální výbavou připevněnou k rámu doputoval k prvenství za 23 dnů, den za traťovým rekordem. Ale výsledek nebyl to hlavní, tady šlo na prvním místě o přežití. A sněhová bouře na zamrzlém moři byla jedním z těch momentů.

„Kolem všechno letělo, neměl jsem se očima čeho chytit, ztrácel jsem rovnováhu, padal jsem, nemohl se zvednout,“ vypráví Kopka, jak se tehdy ve fujavici ani nemohl přiobléct, protože bundu by mu uragán okamžitě odnesl kdo ví kam.

Jan Kopka při cestě napříč Aljaškou.
Jan Kopka při cestě napříč Aljaškou.

„Jak byla zima, zamrzlo mi pití, pak i maska, kterou jsem dýchal, otvor v ní se začal zacelovat. Půl dne jsem nejedl, nepil, měl jsem halucinace,“ říká. Pak uprostřed noci uviděl světla vesnice, jenže ta v dalším okamžiku zase zmizela. Hlavně neomdlít, opakoval si a mašíroval dál. „Ve tři ráno jsem do té vesnice došel, ale protože jsem měl hlavu silou vůle naprogramovanou jen na to, že to je ten cíl, dál jsem nevěděl, co dělat. Tak jsem tam jen tak stál a nehýbal se. Naštěstí mě uviděl nějaký eskymák a řekl: Pojď se mnou, tady si sedni, tady máš jídlo a tady si lehni.“

Aljaška jako návyková droga

Aljaška je drsná a v únoru, kdy se Iditarod konal, dvojnásob. Byť místní teploty minus 60 nepovažují za žádný extrém… No a když už přežijete chlad, můžete narazit na losa, který je sice býložravec, ale prý nebezpečnější než medvědi nebo vlci. Člověka, který ho naštve, zadupe do země. A pak jde dál.

„Celou dobu máte strach, že se odsud nemusíte dostat pryč, a ta deprese způsobuje, že padáte na dno a vzápětí zase skočíte do euforie. To je, jako když si píchnete,“ přibližuje Kopka sinusoidu pocitů jako u narkomana. „Dávky adrenalinu jsou obrovské a dlouhodobé, mám pocit, jako bych byl v jiné dimenzi. Proto se tam tak rád vracím, je to jako závislost na droze. Na Aljašce totiž neřešíte hodnotu peněz, spěch, stresy. A když jsem přijel do cíle, měl jsem chuť obrátit se a vyrazit zase zpátky do divočiny.“

Což se Kopkovi po triumfu vlastně stalo, protože se musel vydat domů, do divočiny uprostřed civilizace. Tolikrát si po návratu do reality říkal, že se nebude zabývat hloupostmi. „Jenže musíte, pokud tady chcete žít,“ uvědomuje si. „Po každé takové zkušenosti se posouvám dál, mám nadhled, ale paradoxně je to tady spíš nevýhoda. Když vám lidi uprostřed Aljašky ukážou, že podstatné je jen to, jak postavit srub, nasekat dříví a sehnat jídlo, tak se tady pak trápím. Trvá týdny až měsíce, než zase přijmu místní styl života.“