Říkají mu bílý Keňan, protože se sice narodil v Nairobi, ale jeho otec je Brit a po něm získal i pas Jejího veličenstva. V roce 2013 se Chris Froome stal prvním v Africe narozeným šampionem Tour de France. Dávno před ním tu ale byl jiný rodák z černého kontinentu, jehož byste naopak od pohledu na Afričana tipovali. A který málem žlutou okusil taky.
Fausto Coppi zvítězí v ročníku 1948. Gino Bartali rok nato a francouzští diváci už začínají být dost nevrlí, když se znovu schyluje k dalšímu italskému tažení v jejich národním klenotu. V červenci 1950 bují atmosféra nenávisti, do níž odstartuje Tour de France.
Magni je ve žlutém, přesto Bartali velí odstoupit
Situaci ještě zhorší to, když Italové získají tři z prvních pěti etap. Bartali se pak jen tak tak vyhne v časovce v Bretani pádu poté, co mu divák vhodí do kola klacek. Ale manažer italského týmu Binda přesto prosí přítomné italské novináře, aby situaci ještě nezhoršovali psaním odsudků na Francouze.
Sám Bartali pak den před první pyrenejskou etapou pro Gazzettu dello Sport pronese: „Snad bude lepší nevyhrát.“
Z bezpečnostních důvodů se nakonec rozhodne s celým týmem ze závodu odstoupit. A to i přesto, že jeho kolega Fiorenzo Magni je právě ve žlutém a s naději na celkové prvenství, potenciálně největší své kariéry.
Ještě jedno drama se však v závodě kolem Francie odehraje. To když 13. etapa vede 28. července z Perpignanu a její cíl leží po 215 kilometrech v Nîmes. Bude to den, který se do kronik zapíše jako možná nejteplejší v dějinách Tour, protože rtuť v teploměrech šplhala nad čtyřicítku.
Afričané Molines a Zaaf v úniku
Řekli byste možná: Tihle Afričani, to budou podmínky přesně pro ně. A tak asi není překvapením, když se do úniku vypraví hned dva závodící v dresu severoafrických kolonií Francie: Alžířané Marcel Molines a s ním Abdelkader Zaaf.
V jednu chvíli je jejich odstup od pelotonu dokonce 16 minut a zdá se rozhodnuto. Už jedině sprint dvou mužů má rozhodnout o tom, který z nich bude oslavován coby vítěz tohoto dějství závodu o žlutý dres.
Ten druhý je ve dvojici lépe postaveným mužem v průběžném hodnocení. A tak se během pouti dlouhé 200 kilometrů dokonce virtuálně obléká do žlutého dresu. Jenomže 15 kilometrů před cílem se v nesnesitelném vedru a snad i vinou nedovolených prostředků začíná na kole motat, až z něj spadne.
Kolaps z vyčerpání a spánek ve stínu stromů
Vinaři, kteří u cesty sledují projíždějící peloton, ho opřou o kmen platanu. A protože nemají vodu, kterou by ho napojili, podají mu živou vodu – víno. Zaaf je muslim, jemuž víra alkohol striktně zakazuje. A co se tedy může abstinentovi, který je navíc na pokraji vyčerpání, přihodit? Motají se mu nohy, je malátný, zmatený a když se mu nakonec podaří usednout na kolo, vyrazí v opačném směru. Jen párkrát šlápne do pedálů a znovu omdlévá, až nakonec usne ve stínu stromů.
Marcel Molinès tedy do Nîmes dorazí sám jako vítěz s náskokem 4,5 minuty před pelotonem, ve kterém šlape taky Švýcar Ferdi Kübler, budoucí vítěz této 37. Tour de France.
Další den po svém kolapsu v jižní Francii Zaaf ještě žádá rozhodčí, aby mu umožnili dokončit zbývající kilometry předchozí etapy a pokračovat v Tour. Svolení ale nedostane. Ten rok, stejně jako v dalších dvou případech Tour de France nedokončí. Pouze jednou, v roce 1951 se dočká cíle v Paříži.
Svůj příběh však dokáže dobře zpeněžit. Učinil z něj sportovní celebritu Francie a štědře honorovaná pozvání na kritéria, exhibiční závody navazující na Tour de France a určené pro její šampiony, se jen hrnula.
A protože rok na to ještě získá červenou lucernu, neoficiální ocenění posledního muže závodu, jeho příběh vstoupí definitivně do historie Grande Boucle.
