Sdílet:

Když se zamyslí, jestli je Mezinárodní cyklistická federace UCI v oblasti svých technických pravidel dostatečně progresivní a inovativní, řekne: „To máte jako s dopingem. UCI pořád něco dohání, zatímco vývoj je o krok napřed.“ Miroslav Janout byl přes tři dekády mezinárodním rozhodčím federace, ale i jeho slova naznačují, že ve švýcarském Aiglu by měli šlápnout na plyn a ochotněji se přizpůsobovat standardům 21. století.

Vezměte si třeba váhový limit kola. Jean-Christophe Péraud býval skvělým cyklistou a po stříbru na horských kolech v olympijském Pekingu obsadil šest let na to konečné druhé místo v Tour de France. A pak se v UCI stal šéfem materiálové komise, která řeší vše ohledně vybavení závodníků.

Když měl Francouz vybrat pravidlo, které ho jako silničního profíka nejvíc štvalo, měl jasno. Samozřejmě! Váhový limit. Tato regule byla v platnost uvedena v roce 2000, kdy se začaly objevovat první lehké karbonové rámy. Důvod? Přeci bezpečnost. Žádné kolo nesmělo při zkoušce u rozhodčích ukázat na váze méně než 6,8 kilogramu, protože by mohlo prasknout.

Váhový limit kola? UCI versus mafie konstruktérů

Jenomže dnes už váha žádnou bezpečnost negarantuje, protože za dvě dekády vývoje se kola technologicky posunula víc než za celých sto let předtím. Váha se snížila a kvalita naopak zvýšila. Je proto směšné v roce 2020 nutit závodníky sedlat těžké bicykly, když možnosti výrobců jsou už jinde.

„Jako důvod, proč UCI nechce limit snižovat, uvádí snížení pevnosti rámu a tím ohroženou bezpečnost závodníků,“ poodhaluje Janout, ale sám ví, že dnešní bicykly se snadno dostanou na váhu kolem 5,5 kilogramů a výrobci je – to aby profesionál takové kolo užívající nedostal pokutu – záměrně vyvažují, aby pravidlu vyhověli. „A hned tak,“ tuší Janout, „ke změně nedojde.“

Může ale dnes argument UCI z výše uvedených důvodů obstát? Kola ať jsou sebelehčí, dnes už prakticky nepraskají. „Nepraskají, protože se na nich nesmí závodit,“ reaguje však bývalý arbitr, ale moc dobře ví, že i dvě dekády nastavené bariéry musí brzy padnout.

„Na jedné straně je názor UCI, na druhé mafie konstruktérů a výrobců kol,“ říká někdejší rozhodčí. „Vezměte si kotoučové brzdy. Každý už dnes ví, že nezáleží, zda kolo má ráfkovou nebo diskovou brzdu, ale že zásadní veličinou je adheze galusky na povrchu. Jestli mám super brzdu a zmáčknu ji, zastavím sice otáčení kola, ale stejně padnu na hubu, protože adheze není v pořádku. Jenomže velcí výrobci na UCI zatlačili a ta neměla jinou šanci, protože při odmítavém postoji by ztratila sponzory. A tak to možná brzo dopadne i s limitní váhou kol.“

Kosmické kolo za půl milionu korun?

Pravidla federace do detailu určují přípustné úhly i délky pro konstrukci rámů, jak by měly vypadat, kolik vážit a další. Cílem tohoto oklešťování je taky snaha zabránit výrobě kol neúnosně drahých, jakými byly a dodnes jsou některé speciály primárně se objevující na velodromech dráhové cyklistiky.

Britové nedávno ukázali kosmický stroj zrozený ze spolupráce firem Lotus a Hope vyrobený pro jejich nároďák na olympijské hry v Tokiu 2021. Sedíte? Ne? Tak to raději udělejte, protože raketa s názvem HB.T stojí 15500  liber, přibližně 450 tisíc korun. A pozor, to jen za rám!

Ten posunul své technologické možnosti až k samotným hranicím pravidel UCI, které před dávnými lety nastavila tzv. Luganská charta. Dohoda měla za úkol okleštit technologické bláznění výrobců kol s cílem nastavit fair play podmínky pro všechny. Protože všichni jsou si rovni a výkon člověka má být nadřazen kvalitám bicyklu.

Sklon sedla už se změnil

UCI, ač se to možná nezdá, není žádný obří aparát a je otevřen změnám. Problém ale je, že ve své švýcarské centrále nemá člověka, který by dokázal studovat nuance každé z regulí ve světle výsledků vzešlých z nových výzkumů a vývoje. Proto federace hodně spolupracuje s externími firmami, jež právě takové know-how mají.

A tak třeba – aby se na její zkostnatělý, nebo chcete-li konzervativní přístup nesnášela jen kritika – federace si nedávno nechala poradit a zrevidovala předpisy ohledně nastavení sedla. Dříve byl jediný přípustný sklon „menší než 2,5 stupně“ zatímco od roku 2016 je to 9 stupňů s přípustnou jednostupňovou odchylkou.

Speciály pro časovku a oblečení cyklistů pro boj s chronometrem je velkou alchymií. Foto: Deceuninck Quick Step Luc Claessen/Getty Images
Speciály pro časovku a oblečení pro boj s chronometrem, dvě veličiny představující velkou alchymií cyklistiky. Foto: Deceuninck Quick Step Luc Claessen/Getty Images

Toto – jak UCI poradili kovanější experti – je maximální sklon, při němž ještě nevzniká výhoda, ale zabrání se případným zdravotním potížím, které mohly z původních regulí potenciálně vznikat.

Devadesát procent technologického posunu tkví právě v takových detailech, jako jsou třeba úhly sedel, protože při dnešní úrovni kol už nejspíš nepřijde moment, kdy někdo jako Archimedes vzkřikne Heureka a přijde s přelomovým objevem. Dnes jde spíše o konstantní ladění, byť i jen drobností, které však můžou přinést velký náskok.

Ponožkový doping

Slyšeli jste o ponožkovém dopingu? Je to další z těch zdánlivých nicotností, jichž se ale před dvěma lety každý chytil, až musela UCI zakročit. A od října 2018 přichystala předpis určující maximální přípustnou délku ponožky či návleku na tretry. Nově tedy smějí zakrývat jen polovinu lýtka měřeno od kotníku po koleno.

„Původně takový návlek sloužil k tomu, aby závodníkům v dešti nenastydla noha,“ vysvětluje Miroslav Janout. „Ale pak je začali vozit na dráze, protože tam se hraje na tisíciny vteřiny a aerodynamické návleky zvyšují výkon.“ Sám se ale musel smát, když paddockem Tour de France procházeli komisaři UCI a speciální šuplerou si poměřovali závodníky. „Maškaráda!“

Loni na cyklistickém mistrovství světa v Yorkshiru zase arbitři donutili Nizozemku Pietersovou z nakonec vítězného týmu před startem smíšené štafety o několik centimetrů stáhnout své návleky na tretrách, aby tak splnila regule. Jinak by na start nebyla připuštěna.

Vzápětí se začaly objevovat uštěpačné poznámky typu: „UCI řeší zásadní problémy cyklistiky“ nebo „Směšné, neuvěřitelné, bez komentáře.“ Sama závodnice pak na Twitter napsala: „Prostě mám krátké nohy.“

Budou cyklisté nosit čísla po vzoru Ronalda?

S novými návrhy pravidel chodí sem tam i samotní protagonisté vrcholového sportu, protože ti přece musejí nejlíp vědět, co jim v pelotonu schází a co přebývá.

Richard Plugge, šéf prvoligového celku Jumbo-Visma, volá po konci zastaralé metody identifikování závodníků skrze připínání textilních startovních čísel „sichrhajskou“ na dres. Místo toho by se v dnešní době počítačů mohlo uvažovat o permanentních číslech natištěných přímo na trikotech jezdců, což by – podle Pluggeho – taky zvýšilo divácký zážitek.

V jednom závodě může váš favorit nést 7, v dalším číslo 52 a to je zmatek nad zmatek. Ale s novým systémem by fanoušek věděl, že třeba rychlík Mark Cavendish nosí čtrnáctku a Chris Froome zase čtyřku. Stejně jako každý ví, kdo má značku CR7.

Spolu s tiskem by se eliminoval i případný problém s připínám čísel, která jsou vše, jen ne aerodynamická. A každý přece ví, co jsou to marginal gains. „Cyklistika se vyvinula, ale toto je dávno z módy,“ volá Plugge.

UCI by tedy měla více nastražit uši a vyslyšet volání insiderů po inovacích. Jinak si dál ponese nálepku zkostnatělé instituce, co se brání cestě do budoucnosti.