Sdílet:

Patnáct závodů už musela oželet nejlepší česká silniční cyklistka Nikola Nosková kvůli pandemii koronaviru. Členka elitního švýcarského týmu Bigla Pro Cycling trénuje doma v Jablonci nad Nisou a nijak neskrývá, že občas bojuje s absencí motivace. „Už se těším, až se zase sejdeme s celým týmem,“ vypravuje česká reprezentantka.

Jak vás ovlivnila současná situace, kdy jsou všechny závody zrušené a nesmí se cestovat?

Přišla jsem o patnáct závodů, minimálně do konce července žádné nebudou. Byla jsem na reprezentačním soustředění juniorů v Chorvatsku, po čtyřech dnech bylo jasné, že se budou zavírat hranice, tak jsme se rychle vrátili domů. Ale ani jsem nemusela do  karantény. Od půlky března trénuji doma v Jablonci nad Nisou.

Je hodně složité nachystat se na trénink, když víte, že první závody pojedete až v srpnu?

Docela dost. Hlavně poslední dobou. Trenér mi říká, ať klidně zpomalím, jdu na brusle, projet se na horském kole. Je to takové zpomalené zimní období, ale posunuté do jarních měsíců.

I během standardní sezony žijete v Jablonci a s týmem se vídáte jen na závodech. Můžete přiblížit přípravu na dálku?

Mám českého trenéra, od kterého dostávám rozpis tréninků. Průměrně trénuji tři, tři a půl hodiny denně. Ráno vstávám ve čtyři čtyřicet. Pak cvičím do půl šesté jógu a posiluji střed těla. Před osmou, dokud není silná doprava, vyrážím na první trénink. Hodně vyjíždím směr Jizerské hory, které mám za domem. Prvních deset minut se mám rozjet do 120 tepů, pak trénuji vytrvalost do 155 tepů. Většinou ale tou dobou jedu do kopce a můj tep se dostává na 170. Takhle vypadá první půlhodina.

Po čtyřiceti minutách začínám trénovat stupňované zóny. Jedná se o různě svižné pětiminutovky, stupňuji tepy až do maximálního využití kyslíku. Nebo jezdím kopce na sílu. Deset minut na těžší převod, na vrcholu kopce 30 vteřin spurt, 30 vteřin pauza. A to třeba desetkrát po sobě. Patnáct minut tři série. Odpoledne se chodím lehce vyjet, dvacet třicet kilometrů. Druhou variantou je sedět doma a nasadit si kompresní návleky, což samozřejmě občas také dělám. Ale lepší je aktivní vyjetí.

Kolik za den nastoupáte výškových metrů?

Často dva až tři tisíce. Všechny kopce jezdím v tempu. Netrénuji ale podle wattmetru, vlastně mi ani nefunguje.

Stíháte se věnovat i jiným koníčkům?

Hodně čtu, i lékařské knihy. Zajímá mě nutriční terapie, výživa. Když jsem u své terapeutky, tak jí napovídám. Chtěla bych obor v budoucnosti studovat. Zajímá mě psychologie, protože se sportem souvisí.

Máte v Jablonci parťáka pro trénink?

Nikdo se mnou nechce jezdit. Uvítala bych to obzvlášť u tréninků po rovině, na což nemám hlavu. Když vidím směrovku Boleslav 30 km a fouká vítr, ráda bych se za někoho schovala. Ale prý mám stereotypní tréninky, když jednu cestu jedu čtyřikrát za den.

Jak jste se k cyklistice vlastně dostala?

V deváté třídě jsem se přihlásila na sportovní gymnázium. Sporty mi šly, i když jsem do žádného oddílu nechodila. Když mě vzali na gympl, přemýšlela jsem, jaký sport zkusit a napadla mě cyklistika, tak jsem se přihlásila do KC Kooperativa Sport Jablonec. Na kole jsem přitom jezdila naposledy v šesti letech a nebavilo mě to. Ještě v patnácti jsem neuměla jezdit. Trenér měl se mnou velkou trpělivost. Já třeba při zastavování padala, protože jsem zapomněla, že jsem v nášlapech.

Kdy se všechno zlomilo k lepšímu?

V osmnácti mě to začalo víc bavit na silnici, kterou jsem doplňovala cyklokrosem. Pak jsem dostala smlouvu do belgického cyklokrosového týmu. Při cyklokrosu se ale hodně padá, zranila jsem se a natáhla si vazy v koleni. Proto jsem se rozhodla pro silniční cyklistiku a přišla první nabídka. Nejdříve do italského, a následně do švýcarského týmu, za který jezdím nyní.

Co vás na silniční cyklistice baví?

Týmovost. Když soutěžíme za tým, pak společně stojíme pod pódiem a jdeme to oslavit na večeři. V cyklokrosu jsem byla pořád sama. Líbí se mi také, že jde o nepředvídatelný sport. Hromadné pády, taktika a úniky se ujasňují až během závodu. Je to dramatičtější než na horských kolech nebo v cyklokrosu. Tam když někdo ujede, je už závod téměř rozhodnutý.

Přátelíte se s ostatními závodnicemi v týmu nebo je znát rivalita?

Všechny jsme se spřátelily, voláme si, píšeme si. Můj tým Bigla má jen ženskou sestavu, ale patříme mezi deset nejlepších týmů světa. V týmu je nás třináct. Máme dvě hvězdy, většinou se jede na ně. Když vím, že na to mám, ale musím pracovat na někoho v týmu, protože tak rozhodlo vedení, mrzí mě to. Ale když se to pak povede, skončíme na bedně, mám radost. Během roku většina holek dostala šanci, aby se jelo na ně. Na konci sezony jsem to zažila i já – v závodě Giro dell´ Emillia, skončila jsem třetí a vyjela si body na olympiádu.

Je možné se ženskou cyklistikou uživit?

Složitě. Dostáváme minimum. Popularita je na chlapské straně, sehnat sponzora pro ženskou cyklistiku je těžké. Jsem zaměstnanec Centra sportu ministerstva vnitra Olympu a dostávám plat z týmu. Lépe, než prodavačka na tom rozhodně jsem, mohu si pronajmout byt. Ale vyskakovat si nemohu.

 

Kdo je Nikola Nosková

Dvaadvacetiletá nejlepší česká silniční cyklistka z Jablonce nad Nisou jezdí od roku 2019 za švýcarský tým Bigla Pro Cycling. Začínala cyklokrosem, ze kterého má dvě medaile: za 2. místo na MS do 23 let (2016) a 3. místo na ME do 23 let (2017). Má jistotu startu na OH v Tokiu.

Před třemi lety přešla na silniční cyklistiku a hned se v roce 2017 stala mistryní republiky v silničním závodě i časovce. V roce 2018 zazářila na Mistrovství Evropy, které se konalo v Česku. V silničním závodu si vyjela první místo, v časovce skončila třetí. Vyhrála Giro del Trentino (2017), byla druhá na Giro d´Italia v pořadí mladých závodnic (2017). Skončila 3. na Giro dell´Emilia.

 

Tato stránka používá cookies

Více informací o zpracování Vašich osobních údajů na jejich základě a o Vašich právech naleznete v Informaci o zpracování osobních údajů prostřednictvím cookies a jiných webových technologií. Níže můžete udělit souhlas se zpracování osobních údajů rovněž pro uvedené účely / uvedený účel.