V tuto chvíli uplynulo zhruba deset hodin od vašeho dojezdu. Jaké se ve vás mísí pocity?
Procházím se. Bylo to krásné, nádherné, dojel jsem v půl jedné ráno, trvalo mi to 17 hodin a 17 minut. V průběhu trasy jsem čas vůbec nesledoval, pro mě bylo důležité to nevzdát a dokončit celý tento příběh, který pro mě začal před půl rokem.
(O tom, jak probíhaly přípravy, stavba a testování kola si můžete přečíst v našem článku Legendární Slavia zažije atmosféru slavné Tour de France).
Popište průběh cesty z vašeho pohledu – síly, emoce, odhodlání
Že bych měl skončit dřív než v cíli, to jsem si nepřipouštěl. Vlastně mě ta myšlenka vůbec nenapadla. Víte, s veškerou pokorou a bez přehnaného sebevědomí, já už mám pár rekordů a extrémních závodů za sebou. Díky tomu to mám v hlavě nastavené tak, že pochybnosti vypouštím už na startu. Co se týče dojmů, bylo to neskutečné. Replika kola Slavia měla tak obrovský úspěch! Vlastně nebyl člověk, který by nedal najevo obdiv, podporu, radost. Lidi mě plácali, jako bych byl závodník Tour de France a vyhrál etapu. To mě obrovsky motivovalo. V jednom kopcovitém úseku mě dokonce jistý fanoušek, byl to Angličan, tlačil, jen aby mi pomohl. Možná chtěl být se mnou a prožít si ten okamžik s legendou, kterou kolo Slavia bezesporu je. Nezapomenu na těch pár momentů, kdy jsem dojížděl na vrchol kopce a začal obrovský aplaus. Cyklisti, kteří byli přede mnou, si mysleli, že patří jim, ale když se otočili a viděli mě, bylo jim jasné, že potlesk je asi určený pro mě, a tak zastavili a začali tleskat taky. To bylo dojemné.
Zapochyboval jste v průběhu etapy?
Abych se přiznal, nepochyboval jsem o své kondici a odhodlání. Jediné obavy, které jsem měl, byly technického rázu. Aby vydržel řetěz a pedály, protože kopce tady jsou neskutečné, převýšení a délka úseku v převýšení je tady mnohem náročnější než v Čechách, kde jsem testoval. My pro takovou trasu, pro trénink na ni, podmínky nemáme, tedy jediná nejistota byla v tom, zda to kolo zvládne. Kolo ale fungovalo neskutečně, nebyla jediná závada, vlastně žádný problém. Nepotřeboval jsem jediný klíč a jedinou opravu. Technické problémy řešili jezdci kolem mě, já však ne. S kamarády a s Honzou Procházkou jsme to zvládli skvěle. S Honzou jsme dávali dohromady převod, výrobu klik, ozubeného kola. Právě s ním jsme hodně propočítávali, jak to udělat, aby výsledek odpovídal originálu.
Jak se jede horská etapa bez brzd a přehozu?
Byl jsem tady s kamarádem Milanem, který mi dělal podporu. Měli jsme domluveno a natrénováno, že když se kopec hodně rozjede, přiskočí, chytne mě za světlo a bude mě držet. To se ale mohlo provést jen dvakrát, když jsem kolem sebe neměl hrozen dalších jezdců. Kdyby mezi peloton někdo vběhnul, bylo by to nebezpečné. To jsme nechtěli dopustit. Tak jsem kolo z řady prudkých kopců vedl a ze svých cyklobot, které byly taky dobové stejně jako retrodres, jsem udělal napůl turistické boty. Nachodil jsem v nich přes 40 kilometrů.
Které pasáže na trase byly nejhorší?
Jakákoliv pasáž, kdy šel kopec nad 8,5 %, byla těžká. Je jedno, zda to bylo do kopce nebo z kopce. Na Slavii jsem si ověřil, že každý kopec, který dokážu vyjet, dokážu i sjet. Na trase byla spousta nádherných úseků, krásná krajina. Naivně jsem si myslel, že si po cestě užiju krásné výhledy, budu se kochat přírodou, ale nebyl na to čas. Na prvním místě byla bezpečnost, neměl jsem čas se tolik rozhlížet. Co se týče zajištění závodu, značení bylo špičkové, nedalo se zabloudit, byl jsem ale trochu zklamaný z občerstvovacích stanic. Celou etapu jsem jel na jednu občerstvovačku na trati. Když jsem byl na nějakém osmdesátém kilometru, přijeli jsme pozdě a úsek už byl zavřený. V tomto ohledu na nás organizátoři tolik nemysleli a nebyli ochotni nám dát napít, protože měli vše zabaleno. Pozitivní ale bylo, že dvacet kilometrů před tímto bufetem vypadla nějakému jezdci přede mnou tyčinka, asi jak jel rychle. Přišlo mi blbé ji tam nechat, sebral jsem ji jako odpad. O pár hodin později jsem ji s chutí z odpadu povýšil na svačinu a snědl. To víte, nouze. Nádherné bylo, když jsem potom projížděl průsmyky, kde byly karavany a fanoušci čekající na průjezd. Bez mrknutí oka jsem ukázal, že potřebuji vodu, nějaký Francouz přiskočil, dočepoval mi vodu a pomohl. Víte, ono všechny tyto „lidské zážitky“ jsou pro mě asi víc než adrenalin z cesty, dojezdu, úspěchu.
V kolik hodin jste dojel a jak jste si užil dojezd do cíle?
Cíl byl vyloženě až na vrcholu hory, tam jsem přesně dojel, čekal na mě tým. Byli tam kameramani, dali mi medaili, čekala tam rodina, která mě hodně podporovala tím, že svítila autem v závěru cesty, kdy jsem dojížděl za hluboké tmy. Když jsme přijeli do Val Thorens, tak už na začátku města jsou zábrany, nahoře jsem viděl velký plakát, myslel jsem, že je to cíl, ale ten byl až půl kilometru za tím. Do toho správného cíle už jsem přijel na hraně svých sil. Přepálil jsem totiž finiš do Val Thorens, protože jsem myslel, že končím přímo tam. Ten půlkilometr navíc, který jsem ještě musel ušlapat, mě uškvařil. Byl jsem poslední závodník, který závod dojel do cíle, ale byl jsem šťastný.
Na co jste teď, deset hodin po dojezdu, nejvíc pyšný.
Že jsem spojil značku Laurin & Klement se slavnou Tour de France. Že jsem to dokázal, dovézt sem kolo, ukázat jej lidem a dojet etapu.
Jak se cítíte?
Teď teprve asi bude přicházet pocit té opravdové únavy. Zatím jsem si neuvědomil, co jsem dokázal. Prožitky v cíli byly utlumené únavou a zimou. Asi mi až teď začíná docházet, jakou šílenost jsem zvládnul. Troufnu si říct, že jsem asi jediný „magor“, který se pustil do takové akce, terénu, stoupání na kole bez přehazovačky a do prudkých sjezdů bez brzd.
Šel byste do toho znovu?
Šel, ale asi bych udělal jiné převody. Jiný počet zubů. V itineráři jsem náročnost trasy trochu neodhadl, myslel jsem, že stoupání bude roztáhlé do více kilometrů, takto to bylo jednorázové stoupání, na které je třeba se jinak připravit v technické specifikaci kola.
Jak se po této zkušenosti zpětně díváte na Tour de France a její borce v začátcích slavného závodu?
Byli to blázni. Jinak se to nedá říct. Smekám před borci z historie závodu, jezdili delší etapy než já, cesty vypadaly jinak, neměli doprovod, neměli zázemí, opravovali si kola sami, byli sami sobě týmem. Ukázali, že tehdy to nebylo jen o umění jezdit a mít vůli. Nechci se dotknout profíků, vážím si jich, ale řada z nich moc neví, z čeho se kolo skládá. Nicméně nepotřebují to, mají tým za sebou, a ti tam od toho jsou.
Co vás teď čeká za program?
Dnes chci relaxovat u bazénu, zítra si chci zkusit nějaké kopečky na normálním kole. Dám si relaxační vyjížďku. Co se týče fyzičky, nohy mě bolí, ale není to tak, že bych nebyl schopný chodit.
Sbíráte už gratulace za váš výkon?
Já jsem na mobil ještě vůbec nevlezl. Jsem z toho vlastně sám pořád tak mimo, že si to musím srovnat nejprve v sobě. Mám asi zprávy od všech kamarádů, kteří se mnou dělali předešlé rekordy, tady mi gratulovali ze Škodovky, dostal jsem gratulaci od Muzea Škodovky, gratulací mám moc, ale začnu se jimi probírat až dnes večer.
Děkujeme za rozhovor a gratulujeme!
Kompletní výsledky letošního ročníku L’Etape du Tour, na které startoval také tým Škoda We Love Cycling včetně legendárního paralympijského vítěze a ambasadora naší platformy Jiřího Ježka, si můžete prostudovat zde.
