Tři sta kilometrů je v cyklistice zvláštní hranice. A ačkoliv je to matematicky jen o stovku víc než dvě stě, na kole tahle rovnice nefunguje. Dvě stovky můžete při troše vůle zvládnout jako hodně dlouhý švih. Tři sta už je ale něco jiného. Nejde jen o sílu v nohách a vytrvalost. Někde cestou se do vašeho rozpoložení začne během dlouhého dne absolutně propisovat psychika. A přesně to můžete začít třeba na trase Praha – Drážďany – Praha.
Plán zněl vlastně banálně. Vyjet z Prahy, dojet do Drážďan, otočit kolo a vrátit se domů. Žádný závod, žádná medaile v cíli. Jen přibližně tři sta čtyřicet kilometrů, vlastní silou, v jednom dni. Tam kolem Řípu v ranním mlžném oparu, přes Litoměřice, České středohoří, Ústí nad Labem a nejvýchodnější část hřebene Krušných hor. Zpátky podél Labe, před Ústím uhnout a zkrátit si cestu přes kopec na Štětí a pak už zase hezky po rovině až do Prahy.
Hlavu na tři sta připravíte těžko…
Člověk se přitom na takovou vzdálenost dokáže fyzicky připravit, může mít spočítané jídlo, pití i tempo a namyšlené vrstvy oblečení. Jedna věc se ale plánuje podstatně hůř: co bude dělat hlava ve chvíli, kdy už toho tělo začne mít dost.
Tenhle švih vás totiž tak trochu klame. Na začátku kilometry naskakují, člověk se drží plánu co jíst a pít a pocit v sedle se neliší od normální dlouhé vyjížďka. Sto kilometrů je známé teritorium. Pro většinu vytrvalostních cyklistů ani dvě stovky nepředstavují výlet do neznáma. Pořád víte, že tohle jste už někdy zažili. Jenže u třístovky je zásadní rozdíl v tom, že jste se po dvou stech kilometrech zdaleka ani nepřiblížili domovu.
V tomto ohledu jsou dost zákeřné Drážďany. Dojet tam přináší pocit cíle. Jste v jiném městě, v jiné zemi a za sebou máte vzdálenost, která by sama o sobě znamenala hodně povedený den na kole. Jenže dnes v cíli zdaleka nejste. Jste na obrátce. A pohled na navigaci v tu chvíli sděluje poměrně nekompromisní zprávu: teď ještě víceméně totéž zpátky.
V jiné zemi, ale povedený den je jen v půlce?
Právě tehdy přestává dávat smysl přemýšlet o celé zbývající vzdálenosti. Přes 160 km na displeji je prostě příliš velké číslo a hlava s ním neumí nic užitečného udělat. Fungovat může rozsekat trasu na dílčí celky: cesta k dalšímu městu, další občerstvení, dalších dvacet kilometrů. Vytvořit si posloupnost malých úkoů a přestat počítat, kolik jich ještě zbývá. Ultracyklisté o tom mluví často, ale až při podobném švihu člověk pochopí proč.
Zajímavé je, že krize nemusí přijít ve chvíli, kdy vás nejvíc bolí nohy. Únava je předvídatelná. Po několika stovkách kilometrů samozřejmě nejste svěží. Mnohem nepříjemnější je ale monotónnost. Hodiny plynou, pozice na kole se mění jen o pár centimetrů a kilometr za kilometrem vypadá čas najednou úplně jinak. Padesát kilometrů, které ráno znamenaly skoro nic, se odpoledne mohou změnit v úsek, o němž nechcete ani přemýšlet.
A pak přichází magická třístovka. Ne proto, že by se po 300. kilometru něco fyziologicky změnilo. Ale displej na řídítkách najednou ukáže číslo, které jste předtím při vlastní jízdě nikdy neviděli. Vstupenka do klubu 300+ je zvláštní právě tím, že si ji nemůžete koupit. Musíte si pro ni dojet.
Jenže euforie trvá překvapivě krátce. Tři sta kilometrů totiž není Praha. Do cíle pořád něco zbývá a tělo už má za sebou energetický výdej, jaký dlouho nezažilo. V téhle fázi přestává být podstatné, jestli jedete o kilometr rychleji nebo pomaleji. Úkol je mnohem prostší: dál jíst, dál pít, dál šlapat. Nedovolit hlavě rozjet vnitřní debatu o tom, zda by nebylo příjemnější zastavit.
Krize je jen stav, který je třeba přečkat
Právě tady člověk zjistí, že dlouhá cyklistika má s klasickým pojetím výkonu společného méně, než čekal. Na takové štrece zdaleka nejde o to mít nejvíc sil. Důležitější je disciplína. Nezapomenout jíst ve chvíli, kdy už na jídlo nemáte chuť. Napít se dřív, než dostanete žízeň. Nezrychlovat zbytečně, když se na chvíli cítíte dobře. A hlavně nedělat definitivní rozhodnutí ve chvíli, kdy máte deset minut mizernou náladu.
Třístovka je totiž dost dlouhá na to, aby se během jednoho dne několikrát změnilo úplně všechno. Chvíli máte pocit, že můžete dojet na kraj světa. O půl hodiny později nechápete, proč jste si něco podobného vůbec vymysleli. A pak se najíte, napijete, minete známé místo nebo prostě přijde jen dobrých pět minut – a svět je zase v pořádku. Krize při podobné jízdě nemusí znamenat konec. Je to jen stav, který je potřeba přečkat.
A když se nakonec objeví Praha, největším výsledkem není průměrná rychlost ani číslo 340 na Stravě. Nejzajímavější je zjištění, že hranice, která ještě ráno působila trochu absurdně, se během jednoho dne změnila v něco reálného. A tím se samozřejmě otevírá jeden problém. Jakmile jednou vstoupíte do klubu 300+, přestane vám tahle distance znít nemožně. Začne znít jako reálná vzdálenost. A někde vzadu v hlavě se skoro okamžitě objeví další číslo…