Utrpení a bolest, co plodí Peklo severu zažil poprvé v nové roli. Paříž.Roubaix absolvoval desetkrát v pelotonu. Ale až 123. ročník Neděle v pekle prožil jako divák u trati. Královnu klasik si Zdeněk Štybar vychutnal plnými doušky na sedmnáctém sektoru. Byl rád, že už nemusí trpět na kole.
„Je to strašná rasovina. Menší, než před deseti lety. Ale pořád strašidelná,“ směje se borec, do dvakrát dokončil Roubaix na druhém místě. A vysvětluje, proč i přes strašidelné utrpení závodnici milují…
„Roubaix jsem jel desetkrát, ale nikdy jsem na Pekle severu nebyl v roli diváka. Když se naskytla příležitost vydat se na trasu, byl jsem nadšený. Vzal jsem tátu a vyrazili jsme. Byl to hodně intenzivní den, kdy jsme cyklistikou prožili dvanáct hodin. Ale nebylo to nic proti všem, co bojovali na trase…
Prvních sto kilometrů před nájezdem do prvního sektoru se jel průměr padesát čtyři kilometrů v hodině, což je šílené. Všichni se tlačí na čelo, stres jako prase. A přitom teprve s prvními kostkami závod začíná. Jednou jsem zažil podobný průběh. Tehdy Ineos Grenadiers rozjel na větru hned po startu šílené tempo. Před prvním sektorem byl balík vycucaný.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Roubaix je psychicky děsně náročné. Stres pelotonem doslova teče od samého startu. Ze šílené rychlosti na asfaltu, pak z kostek. Pořád se něco děje. Navíc pro většinu v balíku je to poslední závod jara. Někdo už jen dojíždí, protože má splněno. Jiní chtějí zachránit jaro a jsou pod tlakem výsledku. Takže pnutí v balíku je nepopsatelné. A k tomu spousta externích vlivů. Strašidelné kostky. Hrozba defektů. Potřeba správně vybrat materiál…
Posun právě v materiálu od mojí éry je obrovský. Závodí se na aero kolech, což bylo před pár lety nepředstavitelné. Kluci jezdí gumy dvaatřicítky nebo pětatřicítky. Celkově se vybavení posunulo do jiné dimenze. Roubaix je pořád rasovina, avšak ne tak strašidelná, jako kdysi.
Ale pořád bolí. A hodně. Trvá tři dny, než se člověk vzpamatuje. Viděl jsem puchýře na rukách závodníků, zkrvavená těla po pádech. Já na puchýře nikdy netrpěl, což je pro cyklistu vždy výhoda. Někdo s tím má naopak problém. Mnozí kluci si k sobě tejpují prsty, lepí si dlaně… Jak se jednou objeví krev na dlani nebo někde v místech úchopu, každý sektor si závodník protrpí. To teprve nastává opravdové peklo.
Já vždy od ledna cvičil se speciálním posilovacím míčkem, abych maximálně aktivoval ruce a prsty. Je důležité být na kole hodně uvolněný a přitom držet stroj hodně pevně. Hezky se to řekne, ale jet třicet sektorů a skoro šedesát kilometrů na kostkách, co jsou mnohdy spíše nahodile položené balvany různého tvaru, to je speciální disciplína.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Už při tréninkové projížďce sektorů člověk pozná, jestli je tělo ve formě. Na jaře 2016 jsem si Roubaix protrpěl. Odpadl jsem hodně brzy. Dojel jsem sto desátý. Někdy se člověk dostane do zadních pozic, protože má smůlu na defekty, které se opakují. Ale většinou je na chvostu, protože nemá nohy. A pak nastává skutečné utrpení.
Úplně vniveč přichází rady projet kostkové sektory rychle, aby tělo nebolelo. Jenže to prostě nejde. Není z čeho brát. S každým dalším sektorem je člověk na kostkách delší a delší dobu. Závodník nemá síly aby jel rychleji. Udělá se grupetto, ale je tam zlověstné ticho. Žádné řeči, žádné vtípky. Jenom čistá bolest. Když jsem tehdy dojel na velodrom, tak jsem si řekl, že už to nikdy neabsolvuji. A vrátil jsem se ještě šestkrát, přičemž hned o rok později jsem byl druhý.
Roubaix všichni nenávidí. Na velodromu po dojezdu stoprocentně. Až na vítěze. Ale je to královna klasik. S obrovskou historií. Tři dny si všichni lížou rány. A od středy se těší na další ročník. Peklo severu má jedinečnou atmosféru. Celá příprava na závod je jedinečná. Mark Cavendish po Tour de France vždy říkal, že už ji nikdy nepojede. A nejpozději za týden začal řešit, jak se může zlepšit… A stejně jsou na tom závodníci při Roubaix. Závod si většinou zamilují a vrací se rok co rok.“
