Březen 1998. Na vrcholu Col de la République se zvedal ledový vítr a sněhové přeháňky vířily do bílé mlhy. Pod horou leželo Saint-Étienne, město s průmyslovou minulostí, fotbalovými sny i zvláštní melancholií staré francouzské cyklistiky. Právě tady se na chvíli znovu nadechl závod, který měl za sebou téměř sedmdesát let historie. Mladý Belgičan Frank Vandenbroucke tehdy v krutém horském počasí vybojoval vítězství a připomněl, že Paříž–Nice stále umí psát velké příběhy.
Jenže závod procházel krizí. Po dopingovém skandálu týmu Festina, který v roce 1998 otřásl francouzskou cyklistikou, ztrácel jarní etapák ekonomickou i symbolickou stabilitu. Rodina Leuillotových, dlouholetí organizátoři závodu, nakonec projekt prodala bývalému šampionovi Laurentu Fignonovi. Ani on však nedokázal etapák finančně udržet, a tak ho nakonec převzal promotérský gigant Amaury Sport Organisation, který stojí i za Tour de France.
Kdy závod za sluncem pozbyl romantiku?
Záchrana znamenala jistotu přežití, ale zároveň i proměnu identity. Legendární stoupání jako Col de la République, Mont Faron nebo Chalet Reynard postupně mizely z itineráře. Bílý dres lídra nahradila žlutá barva moderního marketingu a závod pozbyl romantiku, ale přidal stabilitu.
Paříž–Nice nikdy nebyla jen etapovým závodem. Často sloužila jako zkušební laboratoř, sportovní i technologická. První ročník v roce 1933 byl čirým dobrodružstvím, dobou cyklistických pionýrů. Úvodní etapa z Paříže do Dijonu měřila 312 kilometrů a dodnes zůstává nejdelší v historii závodu. Z 149 startujících dorazilo do cíle jen 66. Vítězem se stal Belgičan Alphonse Schepers, jehož modrý dres se zlatou linkou symbolizoval Středomoří a slunce, k němuž peloton mířil.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Francouzská zima byla ale pokaždé nemilosrdná. Třeba v roce 1939 přežilo sněhové bouře v oblasti Monts du Forez jen 19 jezdců. Historie závodu je proto plná etap, které testovaly nejen fyzickou sílu, ale i psychickou odolnost a taktiku.
Po druhé světové válce se Paříž–Nice postupně modernizoval. Trasa občas vedla přes Itálii či Korsiku, měnily se barvy dresů i struktura etap. Přesto si závod zachoval základní charakter: kombinaci tvrdosti a elegance staré francouzské školy.
V cyklistickém světě se často říká, že „kdo je silný v březnu, může být silný i v červenci“. Paříž–Nice je totiž tradičním indikátorem formy před Tour de France. Jak říkal Eddy Merckx v jedné z často citovaných myšlenek: „Formu nevytváří jaro. Formu potvrzuje závod.“ Belgičan tu své razítko otiskl třikrát.
Paříž-Nice je rituál a zkouška charakteru
Historie ukazuje zajímavou statistiku: od roku 2003 získalo šest vítězů Paříž–Nice v témže roce i žlutý dres na Tour. Závod je proto vnímán jako ideální příprava na letní Grand Tour, zatímco italské jarní etapáky bývají spíše testem pro Giro. Jména legend cyklistiky se v historii závodu za sluncem opakují: Anquetil, Merckx, Indurain nebo taky Wiggins, Bernal a samozřejmě… Pogačar.
Ten prozářil ročník 2023 kombinováním agresivních útoků ve stoupáních i jistotou ve sjezdech. Slovinec působil téměř neporazitelně a taky nikdo nedokázal opak. Ale svůj zápis tady už Pogi má, a tak letos bude absentovat. Životní prostor tak dostanou Almeida, domácí Lenny Martinez nebo třeba i Mathias Vacek v přípravě na svůj snad velký den v Roubaix.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Finále závodu tradičně patří pobřeží Středozemního moře. Odpolední slunce na Promenádě Angličanů je symbolem přechodu mezi zimou a jarem. Paříž–Nice je tak víc než jen závod. Je to rituál cyklistického kalendáře. Zkouška charakteru, taktiky i připravenosti na největší scénu sezony.
Zatímco budeme vyhlížet další léto, cyklistický svět ví jedno: peloton z Paříže znovu putuje na jih, zimní mráz polevuje, azurové pobřeží se rozzáří sluncem a hvězdy příštího ročníku Tour de France se narodí možná právě zde.
