Jak daleko je na startu jara vaše závodní váha? Nejste sami, kdo bojuje s hmotností. Na kole je víc takových, kteří nástupem března přepnou do režimu „méně jíst, více jezdit“ a doufají, že každý kilogram dolů znamená automaticky víc rychlosti do kopce.
Tahle myšlenka je vlastní těm, co podnikají víkendové vyjížďky, i těm, co se chystají na Tour de France. Jen s tím rozdílem, že zatímco amatéři řeší, jestli si po švihu dají pivo nebo raději protein, profesionálové už dávno nehrají ruletu s hladem.
Veličina zvaná závodní váha bývala v pelotonu jednou z nejtemnějších kapitol sportu. Kilogramy mizely pod tlakem, bez kontroly a často na úkor zdraví. Pamatujete story Jana Hrušky, který byl svého času nucen ve španělském týmu posedlém vrchařskou váhou trénovat zkraje roku na jablko a vodu?
Jím jako kojící matka, říká Mads Pedersen
Dnes se ale situace dramaticky změnila. Místo pocitu prázdného žaludku rozhodují algoritmy, watty, lékařské testy a dlouhodobé plánování. Z někdejší hry o přežití se stala exaktní věda. Dřív se někteří vraceli z posezonního volna těžší nikoliv o kilogram či dva, ale o deset až patnáct. Dostat se zpět do lajny bylo utrpení. To už dnes neplatí.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Místo dramatických proměn à la Jan Ullrich, který tolik miloval čokoládu, nebo pozdějších, méně extrémních případů Bradleyho Wigginse či Gerainta Thomase (původně objemných dráhařů a nakonec vítězů Tour) dnes peloton funguje jinak. Jezdci se po zimě obvykle vracejí jen o dva až čtyři kilogramy těžší. Návrat k optimu je možná pomalý, ale kontrolovaný a kolektivní proces.
Na dietě funguje úzká spolupráce mezi jezdcem, trenérem a nutričním specialistou. Když se to dělá správně, deficit je malý, rozložený do dlouhého období a jezdec stále zvládá kvalitní trénink. Až se někdy ozvou hlasy o opačném extrému. „Cyklistika se úplně změnila. Teď celý den jíš jako kojící matka. Moderní peloton sotva připomíná sport, do kterého jsem kdysi vstoupil,“ podivoval se někdejší mistr světa Mads Pedersen.
Z čeho se rodí závodní váha?
V moderním pelotonu se hmotnost jezdců drží v překvapivě úzkém rozmezí po celý rok. Právě proto vyvolala tak silnou reakci loňská proměna Pauline Ferrand-Prévotové. Francouzská hvězda mezi dubnovým Paříž–Roubaix a prázdninovou Tour de France Femmes výrazně zhubla a okamžitě se rozjela debata o zdraví a hranicích výkonu.
Podle lékařů jejího týmu Visma-Lease a Bike šlo ale o promyšlený a krátkodobý krok. Nejdřív maximalizovali její watty a když už nebylo kde přidat výkon, byla redukce hmotnosti posledním nástrojem pro zlepšení poměru wattů na kilogram. Výsledkem byl žlutý dres.
Zároveň si ale odborníci uvědomovali, že dlouhodobý pobyt pod přirozenou hmotností nese své minusy. Na frak dostává regenerace, zdraví i možnosti tréninku, což ve výsledku výkonu spíš škodí.
Dnešní závodní váha se nerodí z pocitu hladu, ale z dat. Tréninkové platformy jako Training Peaks dokážou spočítat energetickou náročnost každého tréninku podle výkonu, délky i hmotnosti jezdce. Nutriční tým pak z těchto čísel odvozuje denní příjem, do posledního gramu sacharidů, bílkovin a tuků.
Některé týmy používají aplikace, které jezdcům denně předepisují konkrétní nutriční cíle. Jiní volí humánnější přístup: místo počítání kalorií pracují s vizuálními měřítky. Porce bílkovin je hrnek rýže. Pomáhá to předejít psychickému tlaku z neustálého vážení.
Co představuje zimní bunda?
Kontrola hmotnosti dnes ale zdaleka nekončí u digitální váhy. Týmy sledují náladu, spánek i subjektivní pohodu jezdců pomocí denních dotazníků. Chytré wearables pak informují o variabilitě srdeční frekvence i regeneraci.
A pak jsou tu lékařské metody: měření kožních řas, ultrazvuk, krevní testy. Protože ne každý úbytek hmotnosti je stejný. Například ultrazvukem se sleduje, jestli jezdec neztrácí svalovou hmotu tam, kde ji naopak potřebuje, na stehnech nebo lýtkách. Bohatší týmy investují i do pravidelných skenů, které sledují hustotu kostí a pomáhají předcházet dlouhodobým zdravotním problémům. Krevní testy zase hlídají hormonální rovnováhu. Tichého, ale zásadního hráče výkonnosti.
Paradoxně právě díky této sofistikovanosti pojem „závodní váha“ pomalu mizí. Jezdci dnes váží v lednu podobně jako v červenci. Přesto týmy podporují sezónní cykly – stejně jako se v zimě ubírá trénink, může se přidat i pár kilo. A je to ve finále zdravé, psychicky i hormonálně. Snažit se udržet extrémní štíhlost po celý rok je nebezpečné.
Kilogram, dva nebo dokonce tři navíc, takzvaná „zimní bunda“, mohou být přesně tím, co jezdcům pomůže vydržet další rok v nekonečném koloběhu výkonu, dat a tlaku. A vrátit do cyklistiky něco, co se dřív ztrácelo nejrychleji: radost.
