Cyklokros se nezrodil v laboratoři. Vylil se z rozbahněných zimních polí, z nutnosti zůstat v kondici, když se silnice proměnily v nepřátelské území. Jeho kolébkou nebyla Belgie ani Nizozemsko, jak bychom mohli podle současné popularity usuzovat, ale Francie počátku 20. století. Právě tam se jezdci začali prodírat polními cestami, přeskakovat ploty a nosit kola na ramenou v improvizovaných „steeplechase“ závodech mezi městy.
Z těchto pokusů – připisovaných především francouzskému vojákovi Danielu Gousseauovi – vzniklo v roce 1902 první francouzské mistrovství v cyklokrosu. O necelých padesát let později se v Paříži 1950 jel první světový šampionát pod hlavičkou UCI, který vyhrál Jean Robic, vítěz Tour de France. Cyklokros tím dostal mezinárodní punc. Skutečný domov si ale našel jinde.
Kde má cyklokros katedrálu?
Pokud má cyklokros katedrálu, stojí ve Flandrech. Důvody jsou prosté a hluboce kulturní: zima, která přeje blátu; hustá síť měst vhodných pro krátké okruhy; a mediální ekosystém, který dokázal z hodinového závodu udělat nedělní rituál.
V Belgii dosahuje cyklokros sledovanosti, o které si jiná zimní odvětví mohou nechat zdát. Mistrovství světa pravidelně v televizi sleduje 80 procent diváků. Ty na místě čeká zástup pivních stanů, DJové, kravské zvonce a… davy natlačené těsně u pásky. Karneval i gladiátorská aréna zároveň.
Právě tady vyrostly dynastie: Erik De Vlaeminck se sedmi tituly mistra světa, Roland Liboton v 80. letech, později Sven Nys alias kanibal z Baalu, a v moderní éře Wout van Aert a Mathieu van der Poel. Jména, která v Belgii fungují jako jistota divácké návštěvy.
Český cyklokros se nikdy nestal masovou lidovou slavností v belgickém smyslu. Přesto si vybudoval pozici respektované velmoci a v některých obdobích i jedné z nejsilnějších zemí světa.
Kdo zapsal český cyklokros na globální mapu?
Tím, kdo český cyklokros definitivně zapsal na globální mapu, byl Radomír Šimůnek starší. Mistr světa z roku 1991 a 1994 patřil ke generaci, která ještě závodila v éře „surového“ cyklokrosu: těžká kola, minimum techniky, maximum běhu a síly. Jeho úspěchy přišly v době, kdy cyklokros nebyl globální show, ale tvrdý sport. A právě proto měly obrovskou váhu.
Šimůnek symbolizuje období, kdy Česko nebylo jen outsiderem využívajícím zimní mezery, ale plnohodnotnou součástí elitní scény. Další generace posunula význam cyklokrosu jinam. Zdeněk Štybar nebyl jen trojnásobným mistrem světa (2010–2011, 2014), ale především důkazem, že cyklokros může být vstupní branou k nejvyšší silniční úrovni. A právě on zosobňuje přechod cyklokrosu z oddělené zimní disciplíny do role laboratoře dovedností, kam se pravidelně vracejí i silniční hvězdy van Aert, van der Poel či Pidcock.
Ženský elitní cyklokros má oficiální mistrovství světa teprve od roku 2000, ale jeho vývoj je o to prudší. Marianne Vosová s osmi tituly redefinovala hranice možného, a právě tady se znovu objevuje česká stopa. Nejdřív Kateřina Nash, dnes Kristýna Zemanová s Barborou Bukovskou, čerstvou královnou české cyklistiky. Jejich přítomnost potvrzuje, že český cyklokros není jen nostalgickou vzpomínkou na Šimůnkovu éru nebo Štybarovu výjimečnost, ale kontinuálním proudem.
Cyklokros přežil všechny změny cyklistiky
Cyklokros je možná krátký, ale o to intenzivnější. Okruhy o délce několika kilometrů vracejí jezdce před diváky každých pár minut. Chyby se násobí, tlak roste. Technika je záměrně omezená: úzké pláště, žádné odpružení, povinné sesedání. Není kam se schovat. „Nejde o to, kdo je nejrychlejší, ale o to, kdo nejméně padá,“ říkal bývalý britský mistr John Atkins.
Právě proto cyklokros přežil všechny změny cyklistiky. Je zároveň školou techniky, zimním rituálem i samostatným sportem s vlastní kulturou. A zatímco silniční sezona v říjnu končí, cyklokros pokaždé znovu připomene, že cyklistika není jen o slunci a hladkém asfaltu. Někdy je to hlavně o blátě, zimě a schopnosti udržet se v sedle, když se vás všechny okolnosti snaží z něj naopak vyhodit.
