Měla zkušenosti z dvou olympijských her. A přece šlo tehdy o premiéru. Kateřina Neumannová, šestinásobná olympijská medailistka v klasickém lyžování, se v létě 1996 postavila do bojů pod pěti kruhy v sedle horského kola. „Jestli se říká, že zážitek musí být hlavně silný, moje olympijská Atlanta to naplnila. A byl rovněž hodně negativní,“ popisuje závod, který byl tehdy v programu Her úplnou novinkou.
Atlanta 1996 měla poprvé v olympijském programu i horská kola. Jako první česká žena v historii jste díky nominaci do závodu cross country absolvovala letní i zimní olympijské hry. Cítila jste hrdost?
Pro mě nikdy nebyla olympiáda o účasti, ale o výsledku. Takže to beru spíše jako historický milník. Já šla vždy spíše cestou kvality. Nejezdila jsem na kole kvůli účasti pod pěti kruhy. Prostě jsem kvůli lyžím trénovala na biku a výsledkem byl start v cross country v Atlantě.
Vybaví se vám i s odstupem let olympijský závod?
Šlo o moje nejvíce nepovedené představení na biku v závodě. Upadla jsem hned po startu, když mě sundala jedna ze soupeřek. Karambol se negativně promítnul do dalšího průběhu závodu, vlastně jsem se protrápila až do cíle.
Horská kola zažívala na olympijských hrách 1996 premiéru. Jak moc byl závod charakterem vzdálený podobě cross country v roce 2025?
Jely se tři okruhy na hipodromu Georgia International Horse Park v Conyers, přičemž část vedla právě přes závodiště, kde byla polovysoká tráva a kolo vůbec nejelo. Čtyřiatřicet stupňů, totální vlhkost. Na tehdejší dobu byl závod hodně technický. Jela jsem dvě hodiny čtyři minuty. Podmínky byly extrémní. Jako tým, při vší úctě, jsme nebyli připravení z hlediska občerstvování a doplňování energie v průběhu závodu. Jak jsem se snažila dohnat ztrátu po pádu, totálně jsem se uvařila. Ještě jsem se na jedné z občerstvovaček napila ledové vody, což mě dorazilo. Měla jsem strašné křeče v břiše. Vzpamatovávala jsem se další dva týdny. Ještě po příletu domů jsem chodila do nemocnice na kapačky. Byla jsem totálně bez vitamínů a minerálů.

Závod jste dokončila osmnáctá se ztrátou čtrnácti minut na vítěznou Italku Paulu Pezzo. Odpovídal výsledek vašim cyklistickým ambicím?
Ne. Měla jsem několik titulů mistryně republiky, byla jsem třetí na mistrovství Evropy 1995 ve Špindlerově Mlýně a devátá v témže roce na mistrovství světa. Na olympiádě je vždy startovní pole značně redukované, takže jsem chtěla být určitě v desítce. Zážitek z Atlanty byl tak moc negativní, že šlo o určité znamení. Brala jsem závod jako impuls, abych soutěžení na horských kolech omezila. Vlastně šlo o můj poslední mezinárodní start.
Už jste se nechtěla stresovat a vystavovat tlaku, který přinášela i horská kola?
Začala jsem vnímat, že potřebuji v létě trénovat, k čemuž bylo kolo skvělým prostředkem, ale nebýt pod psychickým tlakem spojeným se závoděním. Panovalo všeobecné očekávání, že Neumannová začne v květnu závodit a bude vyhrávat. A to mi vadilo. Vnímala jsem, že tlak je neúnosný.

Znechutila vám olympijská Atlanta kola?
Vůbec ne. Bavilo mě jezdit po Šumavě, ale šlo prostě jen o doplněk tréninku. Jezdila jsem na kole od dubna do konce června. Dvě, maximálně dvě a půl hodiny. Na silničním kole. Nepotřebovala jsem nějaké velké objemy, šlo hlavně o intenzitu, protože závody na lyžích byly do pětačtyřiceti minut. Se začátkem července už se kolo stalo jenom výplní odpoledne. První fázi jsem měla ještě před snídaní, pak byl většinou běžecký trénink, kdy jsem v úsecích absolvovala až dvacet kilometrů. A odpoledne jsem na vyjetí vyrazila v sedle kola po Šumavě na dvě až tři hodiny.
Nikdy Kateřina Neumannová nekoketovala s myšlenkou na změnu disciplíny?
Biky tehdy prožívaly velký boom. Byla to jejich zlatá doba a přetahovaly se o mě nejlepší týmy. Měla jsem nabídky. Přišlo mi líto, že v lyžování jako závodnice nejlepší světové pětky, kam jsem už tehdy patřila, nemám z ekonomického hlediska zajištění jako holky na kolech. Nabídky, které jsem dostávala ze světa kol, byly ekonomicky výrazně lepší. Srdcem a duší jsem milovala lyže, ale hlava mi radila využít finanční benefity. Ale záhy přišly velké medaile v lyžování a dilema bylo definitivně vyřešené.
Škoda Auto slaví 130 let existence. U příležitosti jubilea nachystala sto třicet sportovních příběhů spjatých s historií mladoboleslavské automobilky. Vybrané cyklistické příběhy naleznete na WeLoveCycling.cz, všech sto třicet kapitol pak zde.






