Uvažoval, že by mohl být právníkem! Naštěstí podepsal kontrakt, který mu změnil život. A pro českou cyklistiku zajistil cyklistickou superstar. Zdeněk Štybar slavící 11. prosince čtyřicáté narozeniny pobral během kariéry desítky profesionálních vítězství ať už na silnici nebo v terénu.
Štybar, který je už druhým rokem ambasadorem We Love Cycling, vždy dýchal pro týmové parťáky, byl vstřícný k fanouškům. I proto se stal miláčkem publika doma i v cyklokrosem poblázněné Belgii. Jaké momenty definují jeho kariéru?
Etapa Tour de France (2015)
Česko má jen dva lidi, kteří okusili vítězství na Tour de France. Zdeněk Štybar při premiéře na Grande Boucle oslnil v šesté etapě s dojezdem v Le Havru. Quick Step drží žlutý trikot, v němž jede Tony Martin. Kamarád českého reprezentanta. „Ráno při mítinku bylo jasně řečeno, že jedničkou pro sprint bude Mark Cavendish,“ vzpomíná Zdeněk Štybar. V průběhu etapy dostane s parťáky do vysílačky informaci o změně plánu a má volnost. „Ještě někde čtyři kiláky do cíle jsem byl kolem stovky. Prostě ztracený závod,“ směje se Zdeněk Štybar, když si promítá jeden z životních závodů.
Posledních patnáct set metrů etapy vede do kopce. Peloton se pod flamme rouge označující poslední kilometr vřítí jako lavina. Zbývá 900 metrů, když se silnice na pár set metrů prudce zvedne. Tony Martin náhle zavrávorá a spadne. Rozdělí peloton. Někteří z adeptů na výhru zůstanou uvězněni za ležícími cyklisty. Na čele se zvedne Zdeněk Štybar a vyrazí. Ještě zbývá několik set metrů. I proto soupeři s reakcí vyčkávají a koukají po sobě. Nikdo nechce plýtvat silami v honbě za mužem, který v očích všech jen nahodile zkouší štěstí.
Jenže český cyklista tlačí do pedálů ze všech sil. Když pronásledovatelé začnou točit klikami svých strojů se stejnou intenzitou jako Zdeněk Štybar, je už příliš pozdě. Silnice se narovná a český cyklista letí pro vítězství! Má takový náskok, že si triumf náležitě vychutná. „Je to sen,“ zalyká se štěstím Zdeněk Štybar. „Každý cyklista na Tour de France chce vyhrát etapu. Cítím se úžasně,“ raduje se, když coby druhý cyklista s českým pasem po Jánu Svoradovi vyhraje etapu na Tour.
Parťák Tony Martin se do cíle dostane, ale má zlomenou klíční kost. „Byl jsem plný emocí. Totální euforie. Ale současně jsem věděl, že můj kamarád na Tour končí. Divný okamžik,“ vybavuje si Zdeněk Štybar. Po etapě absolvoval kolečko povinností. Rozhovor pro televizi, slavnostní vyhlášení na podiu, setkání s novináři, dopingovou kontrolu, tiskovou konferenci. Pak putoval na hotel, spěchal na masáž, při týmové večeři pronesl přípitek a spěchal na pokoj.
„Chtěl jsem být sám, užít si to. Protože při vítězství na mistrovství světa v krosu nebo třeba po Strade je do dalšího závodu daleko. Je čas si vychutnat triumf. Na Tour je to všechno děsně rychlé. Druhý den nová etapa a další vítěz,“ krčí rameny Zdeněk Štybar, když si vybavil snový debut na Tour.
První cyklokrosová duha (2005)
První titul světového šampiona získal ještě jako malý klučina. Coby sedmiletý v roce 1993 vyhrál mistrovství světa v BMX. O dvanáct let později, čerstvě 19letý Štybar, v sezoně zajel několikrát na bednu ve Světových pohárech. A že má formu jako hrom dokázal na lednovém domácím šampionátu v Mladé Boleslavi, kde nečekaně vybojoval první titul mezi mužskou elitou. Nechal za sebou všechna zkušenější esa. A formu si přivezl i do německého Sankt Wendelu, kde se jelo v lednu 2005 o světové zlato.
Trať byla pod sněhem, některé úseky rozbahněné, a to Štybarovi sedělo. Do cíle závodu kategorie U23 přijel sám před krajanem Šimůnkem. „Je to neskutečné, ty pocity se nedají popsat. Byl to spravedlivý cyklokros, podmínky mi hrály do karet. Byly podobné, na jakých jsem v uplynulých týdnech trénoval doma,“ říkal dojatý Štybar. Po zlatém závodě oznámil, že podepsal smlouvu do elitního belgického týmu Fidea. O dvanáct měsíců později v nizozemském Zeddamu obhájil titul a porazil jak domácí hvězdu Larse Booma, tak Belgičana Nielse Alberta.
Osudový Tábor (2010)
Po stříbrných sezonách 2008 v Trevisu a 2009 v Hoogerheide mezi mužskou elitou nadešel čas světového šampionátu v Táboře. Než však na jihu Čech v závodě o duhový trikot cyklokrosového šampiona pozlatil kariéru, jméno města nenáviděl. „Týdny před závodem jsem zažíval tlak jako prase. Všichni se mě pořád ptali na Tábor. Na počasí, okruh, podmínky. Pořád dokola,“ vzpomínal Zdeněk Štybar.
Ale po příjezdu do dějiště mistrovství na okruh Komora, přestože byl tehdy favoritem na zlato, už byl naprosto uvolněný. „Věděl jsem, že mám životní formu. Cítil jsem se čerstvý. Odpočinutý. Měl jsem suprové nohy,“ vybavoval si okamžik před útokem na zlato. Měl tak obrovské sebevědomí, že vůbec neřešil, jaké zvolí pneumatiky. Přitom tehdy zasněžený okruh se rychle měnil, protože slunce udělalo své a trať pokryla hladká vrstva bláta. „Myslím, že bych vyhrál na čemkoliv,“ smál se s odstupem.
V průběhu sezony spolupracoval v Belgii, která se stala jeho druhým domovem, se sportovním psychologem. A efekt spolupráce se projevil, když Zdeněk Štybar v průběhu úvodního okruhu píchnul přední kolo. A v nejdelší možné vzdálenosti od depa. „Zůstal jsem ale klidný. Věřil jsem, že závod i tak zvládnu,“ vyprávěl. Přestože ztratil dvanáct pozic a hlavně moře času, letěl po okruhu jako raketa. Chytil rytmus a už ve čtvrtém z devíti okruhů byl na čele. A na nic nečekal. Tlačil do pedálů takovou silou, že rychle jel svůj vlastní závod. Nezadržitelně mířil pro zlato mezi elitou. Po devatenácti letech Česko slavilo titul mistra světa!
Pětadvacet tisíc diváků vytvořilo neskutečnou atmosféru. „Vyhrát doma před českými fanoušky v tak parádní atmosféře byla totální nádhera. Šel jsem do závodu s tím, že nechám na trati všechno a vyšlo to. Posledních padesát metrů jsem jel se zavřenýma očima, jen jsem poslouchal ten kotel,“ vypravoval Zdeněk Štybar. O rok později zlato obhájil.
Pro zlato z domova (2014)
Měl za sebou triumf z etapy na Vueltě, celkové vítězství z Eneco Tour. Zkrátka už dávno nepatřil mezi cyklokrosaře. Na světový šampionát v Hoogerheide přijel tehdy v sedle kola z domova. Bydlel jen dvanáct kilometrů od trati. Startoval ze čtvrté řady. Zůstal na čele s favorizovaným Svenem Nysem. Belgičan tlak neustál. Už dvakrát prohrál v bitvy s českým závodníkem zlato na MS. Přestože Zdeněk Štybar v předposledním kole upadl, soupeře dojel a slavil historicky třetí duhový trikot!
Strade Bianche (2015)
Přečkal nástrahy prašných bílých cest Toskánska. A teď dupe do pedálů v legendárním stoupání od městské brány Porta Fontebranda k Piazza del Campo v Sieně. Bude bojovat o vítězství ve Strade Bianche, jarní klasice označované jako šestý Monument. Jenže tříčlennou skupinu tvoří ještě veterán a legenda Alejandro Valverde, s ním pak výbušný Greg van Avermaet. Zdeněk Štybar jede závod poprvé v kariéře.
Van Avermaet útočí hodně brzy. Český cyklista váhá, zda jej následovat nebo se držet v háku Valverdeho. „Měl jsem setinu na rozhodnutí. Zdálo se mi, že Španěl odpadá, a tak jsem vyrazil za Gregem,“ vzpomíná. „Věděl jsem, že musím být první na metě dvě stě metrů před cílem. Když projedu na první figuře poslední zatáčku, už mě nikdo nepředjede,“ tuší Zdeněk Štybar. A jeho plán se naplní. „Připadal jsem si jako ve snu. Zaplněné náměstí a já na prvním mítě Strade Bianche. Nikdy na to nezapomenu,“ směje se jubilant.
E3 Harelbeke (2019)
Belgická klasika má přezdívku Malé Flandry. Zdeněk Štybar překypuje sebevědomím. Na jaře vyhrál etapu Kolem Algarve, ovládl jednorázovku Omloop Het Nieuwsblad. Dojel čtvrtý ve Strade Bianche, kde pomohl k triumfu týmovému kolegovi Julianu Alaphilippovi stejně jako při Monumentu Milán-San Remo. Do spurtu se řítí očesaná čtyřčlenná skupina. Ital Alberto Bettiol a Belgičané Wout van Aert se starým známým Gregem van Avermaetem. Zdeněk Štybar v téhle společnosti není favoritem. Ale… „Je něco jiného jet do spurtu při etapě Tour de France nebo Gira a v klasice, kde se bojuje na kostkách o pozice. Měl jsem formu. Věřil jsem si,“ vybavuje si Zdeněk Štybar.
Jeho sebedůvěra byla oprávněná. Dvakrát zkoušel útočit. Nejprve tři a půl kilometrů před cílem. Pak ještě o patnáct set metrů později. Marně. I tak slavil. Ve spurtu byl dělový. „Měl jsem skvělé nohy.“
Etapa na Vueltě (2013)
Zdeněk Štybar přijíždí na závod povzbuzen celkovým vítězstvím z etapového závodu Eneco Tour. V sedmé etapě nastoupí v kopci pár set metrů před cílem Philippe Gilbert, úřadující mistr světa. Český cyklista je následuje. Společně udrží těsný náskok před pelotonem až na pásku. A borec ze Stříbra hodí kolo do cíle o setinu dříve, takže rozdílem galusky je vítězem dne. Když cílová fotografie určí, co Štybar tušil, slaví první etapové vítězství na Grand Tour.
Druhý v Pekle severu (2015)
Byl v úniku, kdy na triumf útočil Bradely Wiggins. Jenže čelo závodu uprchlíky dostihlo. Ze zbytku pelotonu pak týmový kolega Lampaert rozjel na velodromu spurt pro českého cyklistu. Jenže John Degenkolb byl protivník, na jehož spurterské kvality Zdeněk Štybar těsně nestačil.
Druhá příčka znamenala historický výsledek pro českého závodníka v Pekle severu. „Vyhrál silnější,“ pokrčil smířlivě rameny poražený cyklista. O dva roky později byl opět druhý. Sen o vítězství z nejdrsnějšího závodu planety nikdy nenaplnil.
Štybar a jeho vítězství vůle na MS (2021)
Na mistrovství světa 2021 rozhodně nepřijíždí jako favorit. Klasikářská trať v Lovani nahrává jiným. Tím spíše, že Zdeněk Štybar za sebou má mnoho problémů. Od jara jej postupně vyřadila z tréninku operace srdce, pak covid, následně zánět střeva, opět covid a zlomený prst na ruce.
„Sedmé místo bylo moje osobní vítězství. Po všech potížích jsem dokázal závodit s nejlepšími a útočit s nimi,“ vysvětluje Zdeněk Štybar, proč si tolik cení sedmé pozice. „Když tehdy odjížděl nakonec třetí Valgren, vnitřní hlas mi radil, ať jedu s ním. Jenže já spoléhal na taktickou variantu, kde bude útočit van der Poel a van Aert. Byla to chyba.“
Hororový pád bez následků (2014)
V létě 2014 Zdeněk Štybar obhajuje na belgickém etapáku Eneco Tour celkové vítězství a dva dílčí triumfy. Hned v druhém dějství proletí cílem první. Jenže ve spurtu čtvrté etapy odnese strkanici děsivým karambolem. Vrazí do plátků lemujících silnici. Má pět vylomených zubů, otřes mozku, frakturu čelisti, rozbitý ret. Jako zázrakem nemá žádné následky ohrožující kariéru. Už za měsíc je zpátky. Jenže pak si při Kermiscrossu v Ardooi, cílovém místě karambolu z Eneco Tour, poraní vazy v rameni. Musí na operaci. A kvůli jarním klasikám mu nezbývá než odpískat účast na mistrovství světa v cyklokrosu v Táboře 2015. „Chtělo se mi brečet,“ říká i s odstupem.
Celá kariéra (skoro) v jednom týmu
První ze sedmi domácích cyklokrosových titulů získal jako devatenáctiletý v dresu italského týmu Selle Italia. Ještě po závodě v Mladé Boleslavi mu zavolal manažer cyklokrosového týmu Fidea. Belgický tým byl ve světě cyklokrosu špička. Štybar získal jistotu. A česká cyklistika hvězdu.
„Měl jsem tehdy předsevzetí, že se do tří let musím dostat do špičkového týmu, aby moje kariéra měla správný vývoj. Kdyby se tak nestalo, byl jsem rozhodnutý jít studovat práva, která mě moc lákala.“ Dres sestavy Fidea oblékal pět let. Pak se přesunul do formace Quick Step. Ve Vlčí smečce, jak se formaci přezdívá, zůstal dvanáct let. Až poslední rok kariéry si vyzkoušel jinou štaci v podobě angažmá u Jayco AlUla.
Vášnivý sběratel hodinek
Věděli jste, že je Zdeněk Štybar vášnivým sběratelem hodinek. Už od dětství miluje mechanické hodinky. Jako patnáctiletý byl na soustředění ve Svatém Mořici a ve švýcarském horském městě si tehdy při pokukování do výloh po výjimečných hodinářských kouscích slíbil, že jestli jednou bude mistrem světa, odmění se hodinkami. Když v Táboře 2010 slavil duhový trikot, došlo na splnění přání. Hodinky od švýcarské firmy, co si jako teenager vyhlédl, skutečně pořídil. „Trošku jsem váhal. Stály stejně jako zánovní Škoda Octavia,“ směje se. Za velká vítězství se následně vždy odměnil. A tak se po kariéře může chlubit slušnou sběratelskou kolekcí.
