Každý asi budeme znát někoho, kdo je na Zwiftu/Rouvy/MyWhooshi naprosté zvíře, ale v reálném závodě nikdy nic nevyhrál. Pokud ale někdo zvládne výkony na úrovni profíků na trenažéru, proč nestíhá venku? Proč neumí čísla přetavit do vítězství venku? Tady je možné vysvětlení fenoménu „indoor hero, outdoor zero“.
Platformy pro indoor trénink počítají rychlost vašeho avatara hlavně podle výkonu. Výšku a váhu sice berou v úvahu, ale hlavním faktorem je výkon nebo poměr výkonu k hmotnosti (W/kg). Obecně platí: čím víc wattů tlačíte, tím rychleji váš avatar jede.
Indoor neřeší techniku v sedle
Při jízdě venku ale rychlost ovlivňuje víc faktorů, přičemž výkon je jen jedním z nich. Klíčové jsou aerodynamický a valivý odpor. Proto cyklisté utrácejí tisíce za testování pneumatik a aerodynamických pozic ve větrném tunelu.
Při vyšších rychlostech (nad 40 km/h) má odpor vzduchu větší vliv než samotný výkon. To je také důvod, proč lehcí jezdci excelují ve stoupáních, ale na rovině ztrácí. Čím nižší je rychlost, tím víc záleží na wattech a méně na aerodynamice.
Indoor trénink ale nezohledňuje konkrétní aerodynamický ani valivý odpor. Nezohledňuje ani váhu nebo kvalitu kola. Pokud šlapete 400 wattů na trenažéru, je jedno, jestli sedíte na starém horském kole nebo na silničce za půl milionu. Trenažér taky neřeší, jestli jedete v sedle nebo ze sedla. Klidně můžete sprintovat v rychlosti 55 kilometrů v hodině bez jakékoliv aerodynamické ztráty.
Kromě čísel jsou tu ale faktory, které se těžko měří. Jedním z nich je ovládání kola – jak rychle umíte projet zatáčku, kolik wattů ušetříte ve sjezdu? Ať je to jakkoli zřejmé – abyste se prosadili v cyklistice venku, musíte umět své kolo ovládat.
Venku soupeříte s živly i nepředvídatelností světa
Musíte zvládnout loktování ve sprintu. Vykroužit zatáčky z vnitřní i vnější strany. Dostat se do správné pozice v rozhodujícím okamžiku závodu. Bez těchto dovedností vás nezachrání žádný wattmetr. Na silnici se jednoduše veškeré nedostatky projeví bolestivě. Jezdec s nejvyšším výkonem v pelotonu může ztrácet v každé zatáčce. Plýtvat energií při stíhání. A pak nemusí být problém utrhnout ho dřív, než závod dospěje do finále.
Indoor trénink dává velký prostor k ignorování techniky. Nemusíte umět brzdit, zatáčet ani jezdit v balíku. Naproti tomu venku určitou úroveň techniky potřebujete. Každý závod vyžaduje jinou. Kritérium s šesti zatáčkami při rychlosti padesát kilometrů za hodinu obrovskou! Rovinatý maraton na 100 kilometrů pak žádá dovednosti výrazně menší. Každopádně bez technických dovedností se už po pár minutách ocitnete na chvostu.
Indoor trénink probíhá v naprosto kontrolovaném prostředí. Máte ventilátory, podložku, ručník, pití, jídlo i zábavu – všechno na dosah. Žádné pády, provoz, ani strkanice. Jakmile ale vyjedete ven, soupeříte s živly i nepředvídatelností světa. Někomu to vyhovuje, jiní mají rádi řád a plán. Jenže závody na silnici málokdy probíhají podle plánu. A i když ano, pravděpodobně se po cestě pokazí tisíc jiných věcí.
Někteří cyklisté se lépe hodí pro kontrolované prostředí – typicky výborní časovkáři nebo vrchaři, kteří závodí proti času. Jiní naopak rozkvétají v chaosu – nečekaný déšť, změna trasy, žádná taktika. Verdikt tedy zní: indoor z vás udělá fit cyklistu, ale určitě ne automaticky i vítěze. A právě v tom je krása cyklistiky. Ne vždy vítězí nejsilnější jezdec. Existuje mnoho jiných cest, jak být v cíli první.
