Pět Monumentů v řadě?! Nikdo v historii nesvedl, co Tadej Pogačar. Když ovládl Kolem Lombardie 2025, napsal další díl do historie cyklistiky. I tentokrát slyšel v některých úsecích závodu pískot a bučení. Ale jednou provždy: ne, Slovinec cyklistiku neničí.
Už dvacátý triumf fenomenálního Slovince v letošním roce vidělo druhou říjnovou sobotu italské Bergamo. S trochou nadsázky nešlo o nic výjimečného, protože Tadej Pogačar prostě vítězí, pokud vítězit chce. Podle očekávání zaútočil daleko před cílem. Tentokrát zbývalo z celkové porce třiatřicet kilometrů. Při výstupu na Passo di Ganda roztrhal peloton, respektive jeho zbytek, na kusy. Nikdo jej nedokázal následovat. A tak Fausto Coppi, italská cyklistická legenda, už není jediný, kdo vyhrál Kolem Lombardie pětkrát. Až na to, že lídr UAE Emirates vyhrál pětkrát v řadě.
Překvapení nepřipouští
Jsou to představení, která patří do učebnic dějepisu. Toho cyklistického určitě. Přestože závody, kdy je Tadej Pogačar ve startovní listině, jsou předvídatelné. V drtivé většina přijíždí do cíle osamocen po útoku daleko před cílem. Takže hlavní otázka daného závodního dne nezní, zda vyhraje sedmadvacetiletý Slovinec, ale jak dlouhý bude jeho vítězný sólový únik.
Když v březnu 2024 vyhrál Strade Bianche po sólu dlouhém 81 kilometrů, celý sportovní svět v němém úžasu obdivoval monstrózní výkon. Jenže z útoků daleko před cílem si Tadej Pogačar udělal patent. Když se někdo zeptá, jak se zrodilo vítězství Slovince, velmi pravděpodobně se nezmýlíte, pokud tipnete, že po výjimečném sólu. Je obtížné oddělit jeho vítězství.
Letos vyhrál jednorázovky Strade Bianche, Kolem Flander, Valonský šíp, Lutych-Bastogne-Lutych, mistrovství světa, mistrovství Evropy, Tre Valli Varesine, Kolem Lombardie. Vždy po útoku daleko před cílem.
Nepředvídatelnost závodů s Tadejem Pogačarem ve startovní listině je fuč. Prohra české fotbalové reprezentace na Faerských ostrovech v kvalifikaci o mistrovství světa byla pro tuzemské fanoušky sice bolestivá, leč triumf trpaslíka udělal bitvu atraktivní.
Jenže v cyklistice jsou podobná překvapení v éře Slovince prakticky nemožná. Tadej Pogačar je prostě neporazitelný. Pokud vstupuje do závodu jako favorit, vyhraje. Letos až na jedinou výjimku. Amstel Gold Race nedotáhl k vítězství z objektivních důvodů. Týden po vyčerpávající a brutální bitvě na Paříž-Roubaix nebyl stoprocentně zotavený, navíc vítěze určil sprint malé skupiny, což zrovna není doména lídra UEA Emirates.
Ukradl Pogačar závodům napětí?
Slovinec závodům ukradl napětí. Jedinou zápletkou dne zůstává okamžik, kdy se rozhodně zaútočit a závod rozhodnout. Každopádně jde o velkolepost a výjimečnost Slovince. Když si frustrování Belgičané po mistrovství Evropy posteskli, že neznají recept, jak Pogačara porazit, měli pravdu. Nikdo prostě není tak dobrý.
Všichni Slovince přirovnávají k Merckxovi. Belgické legendě, která vyhrála pětkrát Tour de France a devatenáctkrát některý z jednorázových Monumentů. Stále častěji však srovnání zaznívá nikoliv kvůli úspěchům, ale jako postesk fanoušků bědujících, že Tadej Pogačar ukradl závodům napětí.
Jenže jsou vážně závody, v nichž Slovinec startuje, nudné? Jak je možné, že co bylo před rokem oslavováno jako velkolepé, je nyní považováno za devastující pro cyklistiku?
Pogačar vládne současnému pelotonu jako císař. Je nemožné neobdivovat, jak je Slovinec skvělý. Ve stoupáních, ve sjezdech, v akceleraci. V jednorázovkách, v etapových bitvách. Jde prostě o komplexního cyklistu. Dost možná dovedl způsob cyklistického boje k dokonalosti. A jen čeká, zda se někdo dokonalosti přiblíží.
Je nefér, když fanoušci na Slovince stále častěji při závodech bučí nebo pískají. Píše výjimečné kapitoly cyklistické historie. A je výsadou mít možnost jeho počínání sledovat, byť mnohým se to může zdát jako prokletí. Zejména pak jezdcům v pelotonu.
