Psát o jednom (polo)bohovi nemůžeme pořád dokola, jakkoliv nás lehkost jeho závodění a suverénní vítězství ještě pořád neunavují. Tak co se pro změnu podívat na jednu madonu? V Itálii už se taky vybarvuje podzim = pravý čas pro klasiku padajícího listí a její ikonické místo, které závod Kolem Lombardie provází přes sto let.
Pátý a poslední Monument sezony začal svůj život jako Giro di Lombardia, ale dnes se mu říká prostě Il Lombardia. Tato část Itálie je zahuštěná nespočtem stoupání, se kterými si může architekt trasy pohrávat. Jedno ale zůstává od roku 1919 neměnné: Madonna del Ghisallo.
Jen pár kilometrů od třpytivých vod jezera Como, na hranici mezi Itálií a Švýcarskem, se klikatí silnice, která je pro zdejší cyklisty tím, čím je Alpe d’Huez pro fanoušky Tour de France. Jméno, které se vyslovuje s respektem, snad i lehkou zbožností.
Lombardie: nevyhrává nejsilnější tělo, ale nejsilnější duše
Písemných pramenů je málo, ale traduje se, že před asi 1300 lety si tu místní postavili malou svatyni, kde se mohli modlit a skrývat před lupiči. V 11. století zbojníci přepadli hraběte z Ghisalla, který se k Madonně modlil o záchranu. Ta ho vyslyšela a svatyně se pak stala známou jako Madonna del Ghisallo. Od té doby se místo stalo poutním bodem pro všechny poutníky. A o několik století později i pro cyklisty.
Kostel se nachází ve výšce asi 554 metrů nad jezerem Como (tedy 754 nad mořem) a lze se k němu dostat ze severu i z jihu. Severní výjezd je však nejpůsobivější a zároveň nejprudší, sklon dosahuje 14 procent. „Když se blížíte ke Ghisallu, slyšíte zvony a v hlavě vám běží jména všech, kdo tu jeli před vámi,“ popsal legendární výjezd Vincenzo Nibali, vítěz Lombardie z let 2015 a 2017. „Je to závod, kde nevyhrává nejsilnější tělo, ale nejsilnější duše.“
Zde se často lámal závod a s ním i duše těch, kteří sílu kopce podcenili. Tentokrát se zdvihne už na 40. kilometru a 200 jich ještě bude do Bergama zbývat. Pogačar je možná nekontrolovatelný blázen, ale ani on by si snad netroufl tříštit závod už tady. Jenže… kdo ví.
V roce 1949 přišel místní farář Ermelindo Vigano s návrhem, aby se Madonna del Ghisallo stala patronkou všech cyklistů. Papež Pius XII. myšlenku posvětil, a tak se z kopce stal duchovní domov cyklistiky. „Když stojíš před Madonnou del Ghisallo, cítíš, že všechno utrpení na kopcích má nějaký smysl,“ řekl kdysi Ivan Basso, vítěz Gira d’Italia. „Je to místo, kde se sport mění v něco duchovního.“
Nejsmutnější exponát? Kolo oběti Tour de France
Od té doby kostel střeží nejen víru, ale i památku na hrdiny silnic. Uvnitř hoří věčný plamen za všechny, kteří v sedle kola položili život. Snad nejsmutnějším exponátem je kolo Fabia Casartelliho, který tragicky zahynul při Tour de France 1995. Jeho trubky jsou zohýbané tak, jak byly tenkrát, kdy olympijský vítěz z Barcelony naposledy ve sjezdu z Portet d´Aspet vydechl. Mrazivá připomínka nebezpečné stránky našeho sportu.
Pár kroků od kostelíka stojí od roku 2006 moderní budova Museo del Ciclismo Madonna del Ghisallo. Na stovkách exponátů tu ožívají dějiny cyklistiky: závodní kola Eddyho Merckxe, Fausta Coppiho či Gino Bartaliho. V jedné vitríně leží staré nářadí, jinde přilby z éry, kdy odvaha nahrazovala technologii. Každý exponát vypráví jiný příběh. O potu, bolesti, vítězství i lidské vůli. O době, kdy se závodilo bez vysílaček i karbonu.
„Když jsem poprvé uviděl své kolo v muzeu Ghisallo, naskočila mi husí kůže,“ přiznal Eddy Merckx, pětinásobný vítěz Tour de France. „Tohle místo je o úctě. K minulosti, k soupeřům, k bolesti i radosti, kterou cyklistika přináší.“
Každý, kdo zvládne vyjet až k madoně, ví, že nejde jen o sportovní výkon. Je to i rituál cyklistické víry. Teprve nahoře pochopíte, proč se tomuto místu říká duchovní domov cyklistiky. Když se po výjezdu zastavíte u kostelíka, podíváte se dolů na Lago di Como a slyšíte ticho hor, uvědomíte si, že cyklistika tu není jen sport. Je to způsob, jak se dotknout nebe, i když nohy vám sžírá pekelný plamen.
