Norma úspěchu. Jeho sólové nájezdy, které jdou proti trendům doby a vyrovnanosti současného pole, možná nejsou pohledné. Stala se z nich nicméně osvědčená metoda, která funguje. Navzdory týmovým strategiím, které měly jeho útoky zneutralizovat, si Tadej Pogačar po osamělé jízdě dlouhé 75 kilometrů dojel pro titul mistra Evropy.
Z šílenství se občas rodí rozumné nápady. Právě Pogačarovy bláznivé impulzy a odvážné výpady v posledních letech změnily tvář moderní cyklistiky. Cyklistický mimozemšťan už totiž nečeká na posledních dvacet kilometrů závodu, aby „odpálil dynamit“.
Jeho 49,2 km dlouhý sólový únik na Strade Bianche 2022 působil jako první krok k šílenství, po němž následovaly ještě neuvěřitelnější triumfy. Zejména jeho 81,1 kilometrů dlouhé sólo na Strade Bianche 2024, které připravilo půdu pro další „hloupý útok“ (tak to sám řekl) na MS v Curychu, kde jel 51,7 kilometrů úplně sám.
Pogačar vytvořil nový standard
Tyto impulzivní kousky vytvořily nový standard: jet sám už není rozmar, ale osvědčená metoda, která téměř vždy funguje. Nedělní mimořádná jízda, 75 kilometrů k evropskému titulu, a ta v Rwandě o týden dříve (66,6 km) byly obě pečlivě promyšlené.
Takže ne, Pogačar se opravdu nebojí jezdit v pelotonu. Za jeho výlety stojí jasná úvaha. „Nejde o to, že bych chtěl jezdit sám,“ vysvětlil mistr světa a teď i ten evropský. „Už jsem tou dobou přišel o mnoho týmových kolegů, jiné týmy měly početní převahu, a zdálo se mi riskantní v té skupině zůstat.“
Sám proti Belgičanům, Francouzům a Dánům (navzdory brzkému odstoupení Jonase Vingegaarda) měl Pogačar scénář pro Evropu přesně naplánovaný. „Když jsem si závod připravoval v hlavě, věděl jsem, že pro mě bude mít jen 120 km,“ řekl jeho kolega Matěj Mohorič. „Tadej nám řekl, že chce udělat závod těžký: jet naplno do kopců a zaútočit v tom nejdelším stoupání. Jen si nebyl jistý, jestli pojede sám, nebo s někým.“
To, co by ještě před deseti lety působilo jako taktická sebevražda, je dnes normou úspěchu. Pogačar je v dlouhém individuálním úsilí tak dokonalý, že, jak říká i Mohorič „je prostě nejlepší na světě, když má jet dlouho sám. Je to jeho nejúčinnější taktika.“
Úniky posilují legendu
Na klasice Amstel Gold Race na jaře se nicméně ukázala i jiná stránka reality: po 40 kilometrech v úniku Pogačara dojeli 8 kilometrů před cílem, přesto měl sílu spurtovat. Jen Mattias Skjelmose z formace Lidl-Trek mu tehdy vítězství vzal. „Doufali jsme v podobný scénář,“ přiznával ve Francii belgický lídr Remco Evenepoel, ale zase musel přijmout stříbro. Pogačarovy útoky už nejsou náhodné, jsou chladně připravené.
Ať už jsou Slovincovy činy jakkoli spontánní či plánované, jejich délka i intenzita posilují legendu šampiona, který nyní nosí duhový i hvězdný dres, a mění podobu cyklistiky jako celku. Tou se dnes line jakási deziluze a bezradnost.
Snad nejlépe ji vystihl Evenepoelův domestik Louis Vervaeke, když lídr Belgie znovu jako ve Rwandě skončil jen druhý. Řekl: „Pokud mi někdo prozradí, jak jsme měli Tadeje porazit, rád si to poslechnu.“
Vzhledem k tomu, že mistr světa o víkendu míří do Itálie na start posledního letošního Monumentu, bude Vervaeke dost možná stejnou otázku pokládat i v cíli Lombardie. Na kolikátém kilometru se asi Pogačar rozhodne ujet tentokrát?
