Sní o bojích s elitou. V reprezentačním dresu na mistrovství světa či Evropy. Už letos doufala v naplnění mise. Jenže celou sezonu Denisa Slámová místo bitvy o nominaci sváděla souboj s nemocemi. Slabou náplastí byly triumfy prakticky ze všech amatérských závodů, do nichž nastoupila. Vyhrála celkové pořadí L’Etape Czech Republic, kde dominovala závodu v Prachaticích. Potřetí v řadě vyhrála slovenskou verzi závodu, ve Francii při L’Etape du Tour brala stříbro v kategorii a ovládla závěrečný díl Road Classics na Ještědu.
Pětadvacetiletá Denisa Slámová, česká šampionka v časovce z roku 2022 a vítězka vrchařské soutěže z etapového závodu Orlová 2023, byla na sezonu perfektně připravená. Téměř dva měsíce zimní sezony strávila tréninkem na Kanárských ostrovech. Paradoxně právě pobyt v teple byl zdrojem všech problémů. Ze Španělska si pětadvacetiletá závodnice spolupracující s irským týmem Torelli přivezla covid, který zmařil všechny plány…
Místo vysněného startu na mistrovství světa nebo následně na kontinentálním šampionátu jste vyrazila na dovolenou na sever Evropy. Už jste smířená s absencí ve Rwandě, respektive ve Francii?
Samozřejmě to mrzí. Po dlouhé době je šampionát, světový i kontinentální, kopcovitý a hodně těžký. Mám takové profily ráda. S vědomím obou šampionátů jsem se na sezonu chystala. Po dvou měsících na Kanárských ostrovech jsem se v březnu cítila velmi dobře. Bohužel jsem si ze soustředění přivezla covid. Myslela jsem, že mám jenom virózu a trénovala naplno dál. Ještě jsem nastoupila do závodu Gracia Orlová, nicméně do poslední etapy jsem neodstartovala kvůli zánětu močového měchýře. A pak už jsem jednom střídala antibiotika. Když jsem měla den, cítila jsem se na kole super. Ale pak třeba přišly dva špatné. Byla jsem hodně nekonzistentní. Trénovala jsem vyloženě podle pocitu zda je mi dobře nebo špatně. Nic příjemného s ohledem na fakt, že jsem vyznavačkou jasně daného řádu v přípravě.
Přesto jste ještě před prázdninami vyhrála závod Českého poháru v Bělči, dojela třetí při dalším pohárovém závodě v Mladé Boleslavi a druhá při Kopcovité L’Etape Czech Republic by Tour de France. Byla naděje sezonu zachránit?
Začala jsem trable řešit vlastně až po šesti měsících. Ještě po odstoupení z etapáku Gracia Orlová jsem doufala, že se vše srovná. Nechápala jsem, proč se jeden den cítím skvěle a další je mi zle. Přesvědčovala jsem se, že je to jen v hlavě. Upínala jsem se k mistrovství republiky. Chtěl jsem si vybojovat nominaci na Evropu nebo svět. Byla jsem mentálně nastavená na domácí šampionát. Výkonnostně jsem určitě měla na stupně vítězů. Jenže draví mi nedovolilo prodat, co jsem natrénovala. Tělo mě vůbec nepustilo do vyšší intenzity. Ani při závodech jako je L’Etape jsem se nedostala na svoje čísla. Mám maximální tepovku dvě stě osm, jenže při mistrovství republiky jsem nebyla schopná se dostat přes sto sedmdesát.
Řešila jste ukončení sezony?
Na chvilku jsem přestala úplně trénovat. Jenže můj stav se jen zhoršil. Takže jsem chodila na kolo vlastně pravidelně. Ale úplně jsem vynechala intervaly a jenom se vozila. Měla jsem problém najít lékaře, co by dokázal určit důvod mých potíží. Měla jsem opakované virové infekce a záněty, které se stěhovaly z jedné části těla do druhé. Až po nějaké době jsem se dostala k imunoložce, která odhalila, že mám poruchu buněčné imunity. Konzultovala jsem situaci třeba s bývalou reprezentantkou Pavlou Havlíkovou, která měla podobné trable. Řekla mi, že trvalo rok, než se vše srovnalo.
V druhé polovině sezony jste nastupovala do amatérských závodů a s výjimkou L’Etape du Tour, kde jste byla ve své kategorii druhá, sbírala jenom vítězství. Byla to náplast na zmařený sen o mistrovství světa?
Nejvíc zklamaná jsem byla při mistrovství republiky, kde jsem se hodně soustředila na časovku a dojela i přes trable pátá, v hromadném závodě devátá. Věřím, že se vrátím v nejlepší formě, abych konkurovala domácí špičce. Do amatérských závodů jsem vstupovala s pokorou a vědomím, že jedu se zdravotním handicapem. Mám třeba L’Etape moc ráda. Líbí se mi organizace, atmosféra, trasa. Pohárové závody se jezdí většinou na rovinatých okruzích, což není nic pro mě. Takže třeba francouzskou L’Etape jsem si náramně užila. Převýšení 4500 metrů představovalo super závod. Byla jsem druhá v kategorii. A když jsem studovala zpětně jednotlivé segmenty, ztrácela jsem tradičně ve sjezdech. Kopce jsem vyjela v časech jako vítězka L’Etape Championship, ale v klesáních jsem ztratila patnáct minut. Přitom paradoxně v tomto směru mi letošní problémy pomohly. Ohromným způsobem jsem se posunula v hlavě.
V jakém smyslu?
S cyklistikou jsem začala až ve dvaceti, a tak jsem se bála jízdy v balíku a ve sjezdech. Jenže letos, když jsem neměla tak dobré nohy, mě hlava pustila dál. A protože jsem netrénovala intervaly a nehonila watty, měla jsem prostor ladit technickou stránku svojí jízdy. Třeba při pohárovém závodě v Bělči, který jsem vyhrála, mi holky dávaly ve sjezdu na mokrých silnicích dvě minuty a já si to následně musela dojíždět v kopci. Potíže v druhé polovině sezony mě donutily šetřit každý centimetr.
Takže v sezoně 2026 bude Denisa Slámová na závodech ještě rychlejší než její „minulá“ verze?
Hřeje mě, jak jsem se zlepšila. To mě vážně moc bavilo. Chci si postupně plnit sny. Vyhrát etapu na nějakém větším závodě nebo třeba vrchařskou soutěž, vybojovat si nominaci na mistrovství Evropy či světa a zajet v národním dresu důstojný výsledek. To je moje meta, z které by měla obrovskou radost i babička, což je moje největší opora.
Dosud jste nebyla pevnou součástí žádného týmu. Je možné ambice naplnit i za současné konstelace?
Měla jsem možnost stát se součástí české sestavy VIF. Ale odmítla jsem z osobních důvodů. Spolupracovala jsem s irským týmem Torelli a měla možnost jezdit jedničkové závody. Vím, že abych se prosadila a mohla se účastnit šampionátů v národních barvách, musím být nejlepší v Česku a vyhrát mistrovství republiky. Je to pro mě motivace do přípravy. Možná jde o složitější cestu, ale z mého pohledu hezčí. Studuji magisterský obor na ekonomické fakultě a chci školu dodělat. A současně mít cyklistiku jako zábavu, nikoliv jen jako povinnost. Jezdím za Cyklotrenink. A naskytla se mi příležitost spolupráce s jedním týmem, který jezdí UCI závody. To mi aktuálně chybí. Závody ve špičkové konkurenci. Nechají mi svobodu v přípravě a moje sponzory. Jen dohoda ještě není zcela uzavřená.
Místo v profesionálním týmu vás neláká?
Měla jsem takové nabídky před dvěma lety. Nechci přeskakovat dobu a hnát se honem za nějakou chimérou v podobě kontraktu u World Tour týmu. Sním o reprezentaci na šampionátech. Umění zajet něco na vrcholné akci a nejet si jen pro účast. A jestli se mi nepodaří ji naplnit, vrhnu se v cyklistice i jiným směrem a zkusím okusit i jiné disciplíny, ale to už by bylo opravu jen pro zábavu. Protože zkoušet nové věci a zlepšovat se v nich mě motivuje a baví.
