Déšť, vítr, dopravní infrastruktura a nervózní jezdci, kteří dobře chápou význam i jen dílčího úspěchu. Takové byly ingredience napjatého začátku letošní Tour de France, kdy řada závodníků včetně několika favoritů, naposledy například Jaspera Philipsena, skončilo na zemi. A protože kamery a objektivy jsou všude, máme o bolesti šampionů dokonalý důkazní materiál. Jak se fotí pády na Tour de France?
Pády jsou nevyhnutelnou součástí silniční cyklistiky. Důsledek setkání křehkého lidského těla a precizně konstruovaných bicyklů jedoucích závratnou rychlostí. A speciálně nyní, kdy se hraje o tolik a rozhodují při tom milimetry.
Pády přicházejí náhle. Francouzské zvolání „Chute!“ (pozor na výslovnost „y“ a „i“, aby se to nepletlo s jiným anglickým slovíčkem, takže správně „šyt“) výstižně vyjadřuje toto náhlé drama. Pády jsou zlomové okamžiky, jež často znamenají bod zvratu v závodě a někdy i v celé kariéře. I když je každý pád jedinečný, je téměř jisté, že se dříve nebo později stane znovu.
Všichni dopředu!
Dnes je vyhýbání se pádům klíčovou součástí strategie na Grand Tour, která ale mnohdy přivodí právě to, čemu se snaží zabránit. Všichni se tlačte dopředu, tam je bezpečněji, slyší jezdci ve vysílačkách. To stejné ale ve finále slyší 180 dalších mužů, a následky…
Nehody jsou v moderní cyklistice častější coby důsledek větších pelotonů, davů s mobilními telefony a celkově tvrdší konkurence. Pro fanoušky je padající cyklista zároveň odpudivý i fascinující, což dokazují nesčetné fotografie a videa, jichž je plný internet.
Zachytit pád v cyklistice na fotografii je víc otázkou štěstí než technické dovednosti. Kvůli spontánnosti těchto událostí a neustálého pohybu fotografů kolem pelotonu jsou dějiny cyklistické fotografie plné snímků spíše následků, nikoliv pádů samotných.
Pád odhaluje křehkost těla sportovce a přináší předzvěst porážky. Jak ale zachytit oběť s určitou dávkou úcty? Jak nezlobit doktory při práci, kteří objektivy v takových chvílích neradi vidí? Do toho rychlost závodu, který nečeká a nelituje, protože to stejné se opodál může stát znovu někomu jinému. Všechno se při pádu děje rychle a krátce, není čas se dojímat.
Jedna z prvních a nejslavnějších pochází z cíle Tour de France v roce 1958 na velodromu Parc des Princes. Zachycuje Andrého Darrigadea, jednoho z nejlepších sprinterů, jak narazil do rozhodčího Constantina Wouterse. Robustní Darrigade mířil za svým šestým etapovým vítězstvím, zatímco Wouters se snažil zadržet fotografy. Srážka byla brutální – Darrigade nárazem vytočil vzduchem piruetu, Wouters na následky zranění po 11 dnech zemřel.
Pády jsou k mání rychle
V roce 1960 spadl během Tour de France mladý mistr světa v individuální stíhačce Roger Rivière z třicetimetrového srázu. Následkem úrazu zůstal do konce svého krátkého života ochrnutý. Snímek jeho bezvládného těla v hromadě listí mrazí dodnes.
Možná si vzpomenete na zakrvácenou tvář Raymonda Poulidora po pádu na Tour v roce 1968, nebo i jeho věčného soka Eddyho Merckxe po jeho pádu v klasice Kolem Flander 1966. Podepřen četníky připomíná svým zhrouceným tělem ikonické vyobrazení mrtvého Krista, pietu. Snímek se stal symbolem jeho hrdinského sebeobětování pro sport.
Tour de France 2014 prvně a naplno ukázala, že stále více fotografií pádů pořizují fanoušci se smartphony. Snímek Alberta Contadora s krvácejícím kolenem (a jak se později ukázalo, zlomenou holenní kostí) se šířil po sociálních sítích stejně rychle jako Mark Cavendish klouzající po asfaltu v Harrogate. A kdo nesledoval přenos 3. etapy Tour de France 2025, ale jen sociální sítě, o Philipsenově pádu a odstoupení se dozvěděl v řádu minut.
Právě nové způsoby zachycování reality a jejich všudypřítomnost mění naše vnímání sportu. Silniční cyklistika dneška působí ještě nebezpečněji. Protože zdánlivě (nebo prokazatelně?) víc než kdy dřív zaznívá ono zlověstné: Chute!
