Profesionální cyklistika nemá čas a pořád se někam kvaltuje. Proto se z doprovodných vozů rozdává za jízdy občerstvení, proto se průměrné rychlosti v etapách sunou blízko padesátce. A proto taky zpravidla není čas zastavovat, když příroda zavolá. Takže jak „to“ cyklisté na Tour de France dělají?
Byť jde už o velké zanoření pod hladinu cyklistického fanouškovství, které patří spíše do pracovní náplně sportovních statistiků, schválně se taky někdy podívejte na výsledky etap a na jejich výsledný čas. Zjistíte, že cyklisté v sedle tráví hodiny a hodiny. Třeba dosud nejdelší den Tour de France s cílem na Alpe d´Huez měřil bez pěti minut pět hodin.
A protože výkon z velké části stojí na doplňování energie a hlavně paliva v podobě tekutin (během saharských etap jsou cyklisté schopní vyzunknout klidně 10 půllitrových lahví vody a další využijí na polévání), není žádným překvapením, že profíci taky musejí někdy v průběhu tak dlouhého dne vykonávat potřebu. Bez toho, že by narušili týmovou taktiku nebo že by si nechali ujet čelo.
Nevhodné chování na veřejnosti za 200 franků
Protože Google ví všechno a taky si toho spoustu pamatuje, zaznamenává i zvědavost lidí kolem takto prozaického úkonu. Takže při naťukání anglický výrazů „cyclist“ a „pee“ do vyhledávacího okénka se začnou objevovat dotazy typu: Jak cyklisté čurají? Kdy cyklisté čurají? Nebo taky jestli závodníci na Tour de France čurají do svých kraťasů.
Když už jsme se zmínili o pročítání výsledků, každý den po etapě vydá sbor rozhodčích několikastránkový dokument plný jmen a cifer a vedle pořadí v jednotlivých soutěžích a taky seznamu zranění nebo jiných bolístek, které lékař závodu musel během dne řešit, tu taky bývá listina plná pokut.
Jejich výše a tedy závažnost prohřešku se měří na švýcarské franky, což je dáno historicky tím, že Mezinárodní cyklistická federace má sídlo v Aigle na břehu Ženevského jezera. Pokutuje se vše myslitelné a mezi postihy patří taky „nevhodné chování na veřejnosti“. Pod tento eufemistický výraz jury schovává močení na veřejnosti, které má cenu 200 „švýcarů“.
K pauze velí muž ve žlutém
Objem přijatých tekutin během závodu už známe, část ho při absolutním vypětí v etapách odejde skrze póry kůže ve formě potu, ale při obvyklé délce etap (letos nejdelší měří 220 km) nutně musí nastat okamžik, kdy přebytečná tekutina chce ven. Jak tedy na to?
Tou nejjednodušší metodou je zkrátka zastavit u krajnice. Neutrální zóna od ceremoniálního po ostrý start, kdy se ještě nezávodí, bývá ideální příležitostí, bohužel ale často vede městem, tedy kolem lidí a pak hrozí pokuta podle výše zmíněného paragrafu.
Pokud se kolotoč závodu ještě neroztočil do tempa, pak i dál v průběhu etapy jsou často k vidění jednotlivci stavějící na kraji cesty. V takový moment většinou celý peloton zpomalí a ti, co musejí zastavit, pak snáz dojíždějí ztrátu. Nebo naopak dají všem vědět, že nejde o nástup, ale že si jen vytvoří malý náskok, aby mohli o kus dál zabrzdit. Na Tour de France je to obvykle rozhodnutí muže ve žlutém dresu, kdy balík staví.
Do kalhot? Efektní v chladných podmínkách
Co když ale peloton spěchá kupředu a žádná kolektivní přestávka se nerýsuje? Pak dojde na manévr z vysoké školy cyklistiky, kdy je potřeba celý úkon provést za jízdy. Tedy zajet ke krajnici, vše připravit, vytočit pánev do boku a ještě požádat některého z kolegů, aby zatlačil do zad, protože se při tom logicky nedá moc šlapat. Televizní kamery zpravidla taktně odvrací zrak.
Bude to možná znít komicky, nebo nechutně, záleží na úhlu pohledu, ale co když i tady se zrovna objeví divák? Tour de France je přeci takový magnet, že skoro všude někdo stojí a čeká plný nadšení na peloton. A pak tohle… Takže pokud podobná politováníhodná skutečnost nastane a nedej bože ji postřehne i rozhodčí, zase se ozývá cinkání švýcarských franků.
Nejzazší formou je pak opravdu to, že to závodníci pustí do kalhot, což potvrdil i spoludržitel rekordu v počtu vítězných etap na Tour Mark Cavendish. Tato metoda může být obzvlášť efektní v chladných podmínkách. „Protože vás to na chvíli zahřeje,“ vysvětloval britský sprinter. Co ale nastane po té chvíli, už nesdělil.
A pak je tu ještě jedna záležitost, kterou je čas od času třeba řešit. Takže až budete mít chvíli, do YouTube naťukejte heslo „Tom Dumoulin toilet break“ a bude vám jasno, kam míříme. Jde sice o epizodu z italského Gira, kdy nizozemský čahoun v růžovém dresu musel řešit něco víc než močení, ale proč by podobně vážná situace nemohla nastat i na Tour, že? Vždyť i cyklisté jsou jen lidi.
Titulní foto: ASO/Pauline Ballet
