Pokud si do Googlu zadáte jméno Peter Sagan, jsou dvě možnosti: ta první – že slovenského Ramba uvidíte v duhovém dresu, který získávají jedině mistři světa (on sám zatím třikrát); druhá – že převládající barvou jeho svršků bude zelená. Ta je zase barvou nejrychlejších mužů pelotonu Tour de France.
Začalo to v roce 2012, kdy na něj jeho tehdejší tým Liquigas prvně ukázal prstem a poslal ho na křest do Francie. A takřka nepřetržitě trvalo až do ročníku 2019, kdy se rychlonožka Sagan dík své nadvládě stal se sedmi triumfy rekordmanem v počtu zelených trikotů v šatníku.
Peter Sagan vs. Erik Zabel
„Přijel jsem pro etapy a zelený trikot přišel sám,“ podivoval se. A připomněl jednu důležitou věc: „Teď patřím do dějin Tour de France.“ Protože pokud byl do té doby jen spoluvlastníkem historické nálepky, ten rok se od Erika Zabela, tenkrát už víc než deset let cyklistického důchodce, odpoutal.
A někdejší král sprintů, Saganem už sesazený z trůnu, z Německa vzkazoval: „Nic už s tím teď nemůžu udělat. Sotva bych si ale uměl představit lepšího nového majitele rekordu než Petera Sagana.“
Jeho šňůra zelených vítězství mohla být ještě úctyhodnější. A pro budoucí generace ještě nepřekonatelnější nebýt roku 2017, kdy Slovák svoji hegemonii narušil. Ne snad že by zpomalil, ale po kontroverzní kolizi s Cavendishem, která skončila až u civilního soudu, byl z Tour už po čtvrté etapě diskvalifikován. Na body ale prohrál jen jedinkrát, co závod dokončil – v roce 2020 jich víc získal Sam Bennett.
Body – to je, oč tu běží. Udělují se v cíli etap (prvnímu 50) a na rychlostních prémiích v jejich průběhu (20). A ten, jehož konto je největší, se pak barví od hlavy k patě do zelené, protože je otázkou prestiže lídrovi přichystat bicykl, přilbu a snad i tretry nebo brýle v nové barvě, zatímco dresy dostává od pořadatele závodu.
Maillot vert? Tradice od roku 1953
V něm se maillot vert alias zelený trikot poprvé objevil v roce 1953 u příležitosti 50 let od zrodu Tour de France a tedy 34 let po zavedení toho nejcennějšího, žlutého. To tenkrát v roce 1952 byl Fausto Coppi tak silný a každého porážel takovým rozdílem, že všichni raději ze závodu odstupovali. A tak se organizátoři na další rok rozhodli vymyslet něco, čím by závodníky motivovali zůstat.
Takže za umístění v cíli etap sbírali body a za to zase dres. Systém to byl ovšem velmi odlišný ve srovnání s tím současným, kdy se body udělují a o vítězi rozhodne jejich nejvyšší konto. Tenkrát to bylo naopak a šlo spíše o jakousi penalizaci – čím horší umístění, tím víc bodů, a tak naopak ten s nejnižším počtem byl prohlášen za vítěze.
Historicky prvním majitelem maillot vert se stal Švýcar Fritz Schär, který ale představoval velký kontrast k současnému prototypu majitele trikotu, protože další rok skončil třetí v boji o maillot jaune. Přitom dnešní laureát je spíše svalovec s dynamitem v nohou.
Nicméně ani to už neplatí úplně výlučně, protože dnes toho musí uchazeč o bodovací trikot umět mnohem víc. Vždyť i v horských etapách jsou body k dispozici. Skvělou metodou je nastoupit do úniku, což je sice potenciálně úspěšná taktika, která ale vyžaduje i vrchařský um a schopnost regenerace, tedy něco, čím ryzí svalovci právě moc neoplývají. Konečný majitel zeleného trikotu tedy musí být spíše kompletní závodník, ne jen nejrychlejší sprinter.
Král spurtů Mario Cipollini v Paříži zelený nebyl
A je tu ještě jedna podmínka, která ostatně platí na adepty všech trikotů. Musí dokončit celou Tour až do Paříže, tedy všech 21 etap a projet všechny horské masivy, které na trati stojí. A to v časovém limitu, což kupříkladu loni hrozilo v případě Cavendishe. Nakonec s odřenýma ušima vítězného, když v 9. etapě v Alpách to stihl o minutu a půl ze stanoveného limitu od vítěze 37:20 minut.
Například Mario Cipollini, hvězda hromadných dojezdů své doby, nikdy ve hře o zelený trikot nebyl, protože ani jednu ze svých osmi Tour nedokončil. Než závod dorazil na Elysejská pole, „lví král“ už se slunil někde na dovolené.
A ještě jedno vysvětlení dlužíme – proč je zelený dres vlastně zelený. To podle prvního sponzora, značky oblečení À la Belle Jardinière. Její reklamní letáky byly vytištěny na zeleném papíře, takže volba barvy se zdála být logická.
Jen jednou se věci měnily. To když se v roce 1968 sponzorem soutěže stala sodovkárna SIC Champigneulles, která chtěla prosadit červenou a bílou. Tento experiment netrval než jeden ročník Tour, kdy triumfoval Ital Franco Bitossi. Další rok se zase vše vracelo do původních odstínů a tak už to zůstalo navždy.
Jen nápisy na trikotu se podle sponzorů s roky měnily: nejprve Michelin, pak BP, Castelli, Panasonic a předposlední byla sázkovka PMU, načež do pelotonu vstoupila česká Škoda. Ta sice svoji francouzskou misi zahájila bílým dresem pro nejlepšího mladíka do 25 let. Ale od roku 2015 uzavřela partnerství s dresem barvy zelené. S dresem, který se v žebříčku prestiže řadí hned za ten žlutý.
