Má na kontě řadu velkých vítězství. V jednom roce (2004) dokázal vyhrát trojblok ardenských klasik Amstel Gold Race, Valonský šíp a Lutych-Bastogne-Lutych, což se povedlo jen dvěma mužům v historii. Davide Rebellin ovládl velké etapové závody jako Tirreno-Adriatico nebo Paříž-Nice.

Italský cyklista už mohl dávno sedět v křesle se sklenkou vína, nohama na stole a vzpomínat na svá velká vítězství. Jenže on je pořád registrovaným závodníkem a na konec kariéry nemyslí. Na tom by nakonec nebylo nic divného, kdyby Rebellin letos neoslavil padesátku. A to je, při vší úctě, na profesionální cyklistiku už trochu dost…

„Dneska už na závodech často potkávám syny svých někdejších soupeřů, ale nepřijde mi to divné. Všechno je jen o hlavě. A já jsem vděčný, že pořád můžu dělat to, co mě baví,“ říká cyklista, který letos oblékal dres italského kontinentálního týmu Work Service Marchiol Vega.

S trestem se nesmířil

Během kariéry vybojoval 61 profesionálních vítězství, celkem devatenáctkrát startoval na Grand Tour. Ale hned jedenáct z nich nedokončil. Jeho kariéru poznamenal i doping, v roce 2009 mu na základě dodatečných testů odebrali stříbrnou olympijskou medaili z Pekingu 2008 a dostal dvouletý trest.

Davide Rebellin se stříbrnou medailí na olympijských hrách v Pekingu.
Davide Rebellin se stříbrnou medailí na olympijských hrách v Pekingu.

Ale nezlomilo ho to a dokázal se vrátit. „Dodnes jsem přesvědčen, že mi medaile patří. Cítil jsem křivdu. A dvouletý trest mi připadal jako osmiletý. Musel jsem pak začít znovu od nuly,“ přiznal.

Oblékal barvy řady světových gigantů, jakými byly dnes již neexistující stáje Polti, Liquigas nebo Gerolsteiner. S Hirtem a Černým jezdil ještě před pár lety v CCC. Ale na kontě má i exotická angažmá v daleko menších týmech registrovaných třeba v Kambodži, Kuvajtu, Tunisku nebo Alžírsku.

Pro velké hráče už dávno není zajímavý, ale jsou malé týmy, kde ho berou i kvůli předávání zkušeností mladým.  Jenže on kromě toho dokáže občas pořád něco zajet. Třeba letos byl celkově desátý na těžkém etapovém klání Sibiu Tour v Rumunsku. O jedno místo před ním skončil Adam Ťoupalík, který je o 25 let mladší… A na dalším etapovém závodě v Rumunsku, Turul Romaniei, byl Davide Rebellin sedmý.

Tělo pořád vyžaduje zátěž

„Tvrdě trénovat a dodržovat nějaký režim, to je pro mě za ty roky normální. Úplně se bojím toho, co bude dál, protože moje tělo dril stále vyžaduje. Ale dokud budu konkurenceschopný, neskončím a budu si cyklistiku užívat jako závodník. Až se můj čas naplní, odejdu,“ tvrdí Rebellin.

Radost mu dělá i to, že je pro spoustu lidí kvůli sportovní dlouhověkosti vzorem. „A možná si mě kvůli tomu váží víc než za doby, kdy jsem vyhrával největší závody. Když se mě lidé ptají, jak dokážu i v padesáti závodit, odpovídám jim, že jen dělám, co mě baví. Jsem šťastný muž. Ráno vstanu, jdu na trénink… Nemám pevnou pracovní dobu. Cyklistika nikdy nebyla práce, ale zábava. A dokud to tak máte, není důvod končit,“ prozrazuje.

Davide Rebellin v dresu italského národního týmu na mistrovství světa 2008. Foto: profimedia (3x)
Davide Rebellin v dresu italského národního týmu na mistrovství světa 2008. Foto: profimedia (3x)

Dobře ale ví, že život profesionála v padesáti není jednoduchý. „Vaše tělo nefunguje tak, jako ve dvaceti. Musíte na něj brát větší ohled. Ale třeba v tréninku jsem nic moc nezměnil. Udělal jsem  nějaké úpravy, ale v podstatě trénuju stejně jako na začátku kariéry. Nemám trenéra, nemám výživového poradce. Mám mnoho zkušeností a znám se,“ vysvětluje dědeček mezi profesionály.

Ví, že si v pokročilejším věku nemůže dělat ambice, aby vyhrával velké závody. „Ale pořád dokážu zajet nějaký výsledek. Letos třeba na závodech v Rumunsku. Už roky patřím k těm, které je třeba porážet. Cíle nemohou být stejné, stejně jako týmy, za které jezdíte. To je realita. Ale musím říct, že to nebyl nijak bolestivý proces. Nadšení a motivace je tam pořád. I když mám třeba sedmihodinový trénink, pořád mě baví,“ líčí Rebellin.

Cyklistika se podle něj hodně změnila. „Závody jsou daleko víc nervózní, nemůžete se ani na vteřinu uvolnit. Tempo je často vražedné od startu. Technologie se posunuly mílovými kroky. Dopředu se derou mladí vlčáci. Před lety bylo nemyslitelné, že by člověk bojoval o prvenství na Grand Tour ve dvaceti. Dnes už je to realita,“ zamýšlí se italský matador.

Sportovní ředitel v pelotonu

V pokročilém věku je sám sobě trenérem, sám řeší i výživu. „Jsem téměř vegetarián, už roky nejím červené maso. V roce 1997 jsem přešel na bezlepkovou stravu. Cítím se díky tomu lépe,“ popisuje. „Když jsem doma, žijeme s manželkou obyčejný život. Vstáváme v půl sedmé, já si dám nějaké posilovací cvičení, pak se nasnídáme, já jdu na kolo. Večeříme kolem šesté a v devět jdeme spát,“ prozrazuje.

Jeho elán a zapálení pro cyklistiku by mu mohli závidět daleko mladší závodníci. „Rád pomáhám mladým, jsem takový sportovní ředitel v pelotonu. Méně myslím na vlastní výsledky a snažím se předávat zkušenosti. Nemám problém jet mladým klukům na větru nebo udržovat tempo,“ říká.

Jeho letošní sezonu předčasně ukončil pád na Memorialu Marca Pantaniho 18. září. Zlomil si nohu a musel na operaci. „Chtěl jsem to zakončit jinak než na nemocničním lůžku, ale nedá se nic dělat. Znovu se vrátím,“ vzkázal z nemocnice.

O jeho slovech nikdo nepochybuje…