Skandály, hádky, výhrůžky smrtí, cyklistické pumpičky používané jako středověké sečné zbraně. Následující příběh je tak smutný, že je optikou dneška až neuvěřitelný. Příběh španělské Vuelty a jejího patnáctého ročníku.

Tehdy nebyla Vuelta Vueltou, jak ji známe dnes. Elektrizující, nervózní, s neskutečně prudkými kopci na denním menu. Ale tenkrát? Spíš rovinatá s jen hrstkou vršků a bez divoké zápletky, kterou nabízí poslední dobou.

Tehdy v roce 1960 vládl zemi železnou rukou diktátor Franco a jejím horám zase Federico Bahamontes. Jeden z nejlepších vrchařů doby, kontroverzní a provokativní. V dubnu toho roku byl coby vítěz Tour de France z předchozího roku nedotknutelný a v dresu týmu Faema pobíral rekordní plat 800 tisíc peset, v té době astronomickou částku. Jenomže jeho sportovní ředitel Ruíz ho nenáviděl, přičemž v minulosti se ti dva už i poprali. Tolerujeme se, vyhlásili oba na startu Vuelty, ale klid byl jen hraný a nenávist k Orlovi z Toleda cítili i jeho týmoví kolegové a nechtěli proto pro něj pracovat.

Lídři demonstrují aroganci

Soudek se střelným prachem odpálil sám Bahamontes: „Pokud nebudu lídrem, na Vueltu nepojedu.“ Všichni zavřeli ústa, ale jen naoko a od prvního dne zuřila tajná válka.

Bahamontes
Federico Bahamontes, zraněný cyklista, který vyvolal při Vueltě 1960 hodně problémů. Foto: profimedia (3x)

Bahamontes v první etapě, časovce družstev, vinou svého kolegy stejně jako polovina týmu v poslední zákrutě upadl, poranil si prst a přišel o nehet. Přesto Faema zvítězila, ale její kapitán se zlobil: „Toto nebyla náhoda.“

Každý den byl pak k vidění dlouhý únik a až neuvěřitelný odstup vítěze od pronásledovatelů. Stane se to, když po sobě lídři pasivně koukají a demonstrují svoji aroganci, zatímco vpředu jde o velké vítězství. Tak se prohrávají závody a od Zaragozy dál si Bahamontes prohrál ten svůj.

Do Barcelony peloton dorazil 37 minut, a tedy mimo časový limit, za 15členným únikem a rozhodčí museli hodně přivírat oči, aby všechny nevyloučili.

Další den dosáhl náskok zase 19 minut a Belgičan Desmet se po těchto dvou kiksech hvězd ujal s gigantickým, skoro hodinovým náskokem vedení.

Další den v Pamploně 18 minut, v etapě 12 do Logroña zase 24 minut a ředitel závodu Bergareche byl už zoufalý. Šlendrián, čertí se, ale ještě to nemá být všechno.

Přijdou hory a hned po prvním kilometru z 211, které 13. dějství nabízí, Bahamontes atakuje s cílem získat zpět aspoň půl hodiny. Celý peloton včetně jeho Faemy ale šlape proti němu, a tak dál ztrácí 44 minut. Ale odepisovat Orla? Pozor!

Další den do Vitorie bude mít ale zásadní dopad. Ne kvůli vítězi etapy, ale spíš že Julio San Emeterio, jediný, na kterého se mohl Bahamontes opravdu spolehnout, nestihl limit dne a s Vueltou se loučil. Byl to náznak blížícího se skandálu, protože arogantní Bahamontes pronesl: „Pokud ho nenecháte pokračovat, nebudu ani já. Anebo jinak – tentokrát nestihnu limit já a uvidíme, jestli budete mít koule na to vyloučit mě.“ Nejlepšího španělského závodníka, vítěze Tour.

Mlátil fanoušky ocelovou hustilkou

A přesně to udělal, loudal se, ztrácel minuty a jindy adorující publikum na něj začalo bučet. Atmosféra houstla, pískání přešlo v urážky a nedaleko Güeñes se to stalo. Fraška první velikosti. Snad za to mohly urážky na adresu jeho matky, Bahamontes se zastavil na vršku hory a začal kolem stojící bít. Nikoliv však pěstmi, ale ocelovou hustilkou. Diváci se bránili svými deštníky, vrhali po útočníkovi lahvemi.

Federico Bahamontes, zraněný cyklista, který vyvolal při Vueltě 1960 hodně problémů. Foto: profimedia (3x)
Federico Bahamontes, zraněný cyklista, který vyvolal při Vueltě 1960 hodně problémů. Foto: profimedia (3x)

Vskutku obrovská vřava, ze které sice nevzešlo žádné zranění, ale obrazy tohoto incidentu obletěly svět. Bahamontes udělal šrám na tváři závodu, což pak ale vehementně popíral. A co ty fotky, Federico? Vážně jsi nikoho neuhodil?

Ten den zakončil 54 minut za etapovým vítězem a vyprávěl: „Bolel mě žaludek, nemohl jsem jet rychleji.“ Nikdo mu neuvěřil, každý byl už znavený jeho egoistickým chováním a nevhodnými komentáři. Ze závodu, ve kterém už zbylo jen 26 mužů, ho podle pravidel o čase vyloučili.

Španělskem se pak sunul jen okleštěný peloton mladých, mnohdy chabě připravených závodníků, kteří nezřídka na start dorazili přímo ze svého pravého zaměstnání. Frans De Mulder například. Belgičan vhodný tak pro severské klasiky býval horníkem a na kole závodil sotva pět let. Průměrný závodník, řeklo by se, a přesto se jeho jméno vepsalo do kronik. Stal se totiž se čtyřmi etapovými vavříny šíleně nečekaným vítězem tohoto šíleně divokého ročníku Vuelty.