Jaro v Itálii nikdy nezklame a co je fascinující a skoro tradiční, Giro di Italia si ty nejhorší podmínky zpravidla rezervuje do těch nejtěžších ze svých etap, aby je proměnilo v epické dny, na které se bude vzpomínat.

Pamatujete zasněženou Gavii? Etapu do Montalcina, která si od klasiky Strade Bianche zapůjčila několik štěrkových sektorů, na nich zapršelo a původně pestré barvy dresů se slily v jednolitou šeď? A co znovu kvůli bílému koberci neutralizovaný sjezd ze Stelvia?

Na Giru se počasí může totálně otočit ze dne na den a zatímco úvodní dny zářily veselou růžovou barvou, 4. etapu definovala průtrž z mraků. Závodníci navlékali nepromokavé svršky a chystali se na mokrých 5 hodin, televizím vypadávaly záběry televizních přenosů, peloton zpomalil a Novozélanďana Bennetta, lídra Jumba, chlad zlomil a ztratil tak v cílovém stoupání do Sestoly minutu a půl na další z favoritů. „Promrzl jsem,“ drkotal zuby. Déšť byl v úvodním týdnu pravidelným hostem v pelotonu.

Kdy je cyklistika šedivá a nebezpečná

Obvykle to začíná ve chvíli, kdy se cyklista probudí. Nemusel se dívat na předpověď, ale prostě to ví. Za okny je temněji, kola aut znějí jaksi jinak a kdosi bubnuje na parapet. Ten zvuk vyvolává (h)různé představy a bere odvahu i chuť. Mraky se povalují nízko, voda z nich teče jako ze sprchy. Dnes se bude závodit v dešti.

A tehdy začíná vnitřní dialog sama se sebou. Je to přeci jenom voda, přesvědčuje se cyklista. A kůže je nepromokavá, ne? Ale koho by lákalo mít celý den mokro v tretrách, na prstech varhánky a při tom čekat, jestli bílá dělicí čára na silnici pod galuskou neuklouzne?

Cyklistika není vždy jen krásná a barevná. Někdy je i šedivá a nebezpečná. To když přijde… déšť. Jenomže etapu nelze odsunout na další den a vepsat do výsledků zkratku DNS by zase bylo přiznáním slabosti. A tak se s tím smiřte.

Když jízda v háku není výhodou

Přesto je toho tolik, z čeho může mít závodník obavy. Voda mění asfalt v černé zrcadlo, který skryje všechny nástrahy pod jednolitý lesk. Z poklopů kanálů a olejových skvrn se stávající smrtící zbraně připravené mrknutím oka posadit tucty jezdců na klouzačkou po zadku. Pády nejsou náhodným rizikem, spíš závodní jistotou. Když někdo upadne, ten další za ním ve skupině má jen mizivou šanci dobrzdit včas. Déšť i z těch nejšikovnějších dělá na kole začátečníky. Kdo se udrží v sedle, vyhrál jackpot.

I v létě za deště teplota padne, takže co teprve v květnu. Povinnou výbavou doprovodných vozidel jsou rain bagy sloužící přesně k tomu, o čem hovoří jejich název. Jsou nadité nepromokavými svršky – od rukavic, přes vesty po návleky na tretry – a s prvními kapkami se u okýnek týmových vozů střídá jeden závodník za druhým.

Když opravdu prší, není to voda shůry, která je tou nejhorší. Většina kapek, která tělo cyklisty zmáčí, přichází odspoda. Z jeho zadního kola se stává fontána stříkající pravidelný oblouk dozadu na vlastní záda, voda od předního kola se zase rozstřikuje o rám do stran a při každém otočení ji nabírají tretry.

Další voda fackuje závodníka do tváře od kola jezdce před ním. Za normálních okolností je jízda v háku jejich spojencem, co podává pomocnou ruku a šetří tak síly. V dešti je to naopak: kolo, za které se snaží schovat, už není kamarád. Být v závětří znamená čelit skotským střikům ledovým proudem smíchaným s nečistotami ze silnice. A tak se rozestupy v pelotonu zvětšují a každý jede za své.

Déšť je očistec

Podvědomě se obličeje cyklisté začínají krabatit ve snaze co nejvíce přikrčit víčka, aby se voda s pískem nedostávala do očí. Nosit brýle není všelékem, protože možná zabraní přímému vstřikování vody, ale cítíte se v nich, jako byste řídili auto v dešti a vaše stěrače byly rozbité.

Na takové pekelné podmínky ještě nikdo nevynalezl vybavení, které cyklisty udrží v suchu. Blatníček pod sedlem možná odcloní hlavní proud vody od zad, ale i tou nejlepší z pláštěnek musí někudy vykouknout hlava a ruce, což je místo potenciálního vniknutí vody a chladu k tělu.

Jakmile jsou ale jednou mokří, jindy prodyšné materiály trikotů najednou fungují přesně naopak – vysávají drahocenné lidské teplo. Déšť je takový očistec, že kolikrát je lepší vyrazit do útoku, aby závodník přežil. Konstantní a zpravidla v dešti opatrnější tempo pelotonu chladí. Pamatujete Van der Poela letos na Tirrenu? „Potřeboval jsem se zahřát,“ vysvětloval své osm kilometrů dlouhé vítězné sólo. Je to asi jediný lék proti tolik obávanému zlu, kdy podmínky jsou tvrdé, ale závodník musí být ještě tvrdší.

Už nikdy víc! řeknou si možná profíci, když se jim cit pomalu vrací do prstů. Ale moc dobře vědí, že je to jen další z těch malých lží, kterými se snaží zase rozehřát. Nikdy víc… Ale jen do okamžiku, kdy se zase budou ráno přesvědčovat, že je to jen voda.