ŠKODA logo

Pětkrát startovala na olympijských hrách. Třikrát bojovala o medaile pod pěti kruhy v létě, dvakrát v zimě. Prvně reprezentovala už v Atlantě v roce 1996. Nyní, o pětadvacet let později, je Kateřina Nash pořád profesionální bikerkou. V prosinci oslavila 43. narozeniny, ale na sportovní důchod zatím nemyslí. Rodačka z Prachatic, která už řadu let žije v Americe, zažívá na kole pořád radost. I když už nebrázdí Světové poháry a neusiluje o start na olympiádě. Bývalá běžkyně na lyžích je už dvacet let členkou Clif Pro Teamu, což je svým způsobem rarita. Letos ji čeká poslední sezona v týmu, který končí. Co bude dál, nechává otevřené.

Ani za mořem zatím situace kvůli covidu-19 závodům příliš nepřeje, ale Katce to zrovna teď příliš nevadí. Před pár dny si totiž po pádu na silničním kole zlomila klíční kost a přetrhala vazy v rameni. Takže ji čeká pár týdnů nucené pauzy.

Bylo zranění důsledkem těžkého pádu?

Ne, nebylo to vůbec nic dramatického. Chvilka nepozornosti, někam jsem koukla, sjela z krajnice a spadla na rameno do trávy. Asi jsem na něco narazila. Neměla jsem žádnou modřinu, odřeninu, byla to jen moje blbost. Nejelo tam žádné auto, silnice byla suchá. Ale přesto došlo ke zranění. Klíční kost mám zlomenou vůbec poprvé, což je u cyklistů docela rarita. Zvlášť v mém věku. A je paradox, že celý život jezdím v těžkém terénu, ať už v cross country nebo v cyklokrosu, a pak se mi to stane na rovné silnici.

Co vám řekli v nemocnici?

Horší jsou vazy, které mi operovali. Dali mi tam zjednodušeně řečeno takové dva knoflíky, které stáhly klíční kost k rameni. Klíční kost je zlomená na malé kousíčky a ani mi to nemohli zpevnit destičkou, což se běžně dělá. Řekli mi, že mám moc malé kosti a ta destička by se tam prostě nevešla. Ale hojení vazů by stejně neurychlila.

Kateřina Nash se zafixovanou paží po těžkém zranění. Foto: instagram Kateřiny Nash
Kateřina Nash se zafixovanou paží po těžkém zranění. Foto: instagram Kateřiny Nash

Jak dlouhá pauza vás čeká?

Měsíc nesmím ruku zvedat, ani v ní nesmím nic nosit. Nemůžu začít žádnou rehabilitaci, než se vazy začnou hojit. Můžu zkusit aspoň trenažer, ale budu se držet jen jednou rukou.

Takže jen procházky?

Hlavně. Odjela jsem do hor, chodíme se psy ven, chůze ve vyšší nadmořské výšce je dobrá.

Paradoxně můžete ale mluvit o štěstí, že jste se zranila v době, kdy skoro žádné závody nejsou.

To jo, ale štve mě, že ztratím formu. Kvůli covidu-19 jsem v podstatě rok jen trénovala a byla jsem na tom fakt moc dobře. Těšila jsem se, jak to prodám, a teď budu muset začít skoro od nuly. Ale je pravda, že závody, které jsem chtěla letos jezdit, jsou spíš masovější akce. Několik jich na jaře zrušili a většina se posouvá na léto. Takže toho tolik nezameškám. Radost ze zranění nemám, ale je to moje první zlomenina za celou kariéru. Nebojuju o olympiádu, nechystám se na svěťáky, takže je vše jednodušší. Do léta bych to měla stihnout.

Kateřina Nash v českém reprezentačním dresu při cyklokrosovém závodě. Foto: Michal Červený
Kateřina Nash v českém reprezentačním dresu při cyklokrosovém závodě. Foto: Michal Červený

Jak je na tom v současné době Amerika, co se týče opatření a zákazů?

U mě v Kalifornii to bylo docela striktní. Většinu roku jsem byla v horách, kde mám apartmán. Neměli jsme zákaz chození do přírody, na kole jsem mohla normálně trénovat. Jen člověk nikam jinam moc nechodil. Naučíš se s tím žít, vaříš doma, nechodíš do restaurací. Ale od února tady u nás šla čísla hodně dolů a život se začíná pomalu vracet do normálu. Ne úplně. Každý stát má trochu jiná pravidla. Kalifornie už je celkem v pohodě. I díky tomu, že lidi byli hodně ukáznění. Teď už je třetina obyvatel naočkovaná, obchody jsou normálně otevřené, restaurace mohou mít otevřené zahrádky. Většina personálu z restaurací už má očkování za sebou.

Na vás už taky přišla řada?

Zatím ještě ne, ale do dvou měsíců bych vakcínu měla dostat. Přihlásila jsem se jako dobrovolník, kteří pomáhají na parkovištích u očkovacích center. Řekla jsem si, že mám teď dost času a mohla bych být prospěšná. Ale dobrovolníků je moc a práce žádná. Tak čekám. Ale protože jsem registrovaná jako dobrovolník, tak bych měla vakcínu dostat v nějaké dohledné době.

I letos budete závodit za Clif Pro Team. Co říkáte na dvacet let v jednom dresu?

Je to asi taky trošku unikát. Jsem jediný závodník, který je v týmu od úplného začátku. Letos to bude specifické, protože tým po dvaceti letech končí. Společnost Clif Bar trošku mění aktivity, sponzoring v této podobě už nezapadá do jejich byznys plánů. Marketing ve sportu se mění, firmy si dnes radši vybírají na podporu jednotlivce než celé týmy. Ale každopádně mám velikou motivaci něco ukázat a poděkovat týmu za krásných dvacet let. To, že ho jedna firma podporovala tak dlouho, je ve světě sportu taky dost unikátní.

I proto jste podepsala smlouvu jen na rok?

Dělám to tak každý rok. Vloni se skoro nezávodilo, což byla velká změna po letech, kdy jsem jezdila biky a cyklokros. Deset měsíců v roce jsem závodila. Vloni jsem najednou byla ve fázi, kdy jsem měla spoustu času na trénink, ale i na odpočinek. Nikde jsem necestovala, nebyly závody a já díky pauze a tréninku získala obrovský základ. Chtěla jsem to prodat. A doufám, že v nynější sezoně i přes zranění udělám týmu nějakými pěknými výsledky radost.

Ze Světových pohárů už jste vypadla, jaké závody máte v plánu?

Jak už jsem říkala, jsou to velké akce, kde se potkávají profesionálové s hobbíkama. Mám tam možnost podělit se s nimi o svoje zkušenosti a tyhle masovky mě hodně baví. Stejně jako etapové závody na horských kolech. Jasně, svěťáky, mistrovství světa, to jsou pro cross country vrcholy. Ale pro mě už to byl stereotyp, na těch tratích jsem pomalu znala každý kámen. Já teď paradoxně závodím víc než dřív. A líbí se mi, že na těchto závodech musí člověk uvažovat trochu jinak. Musí jim přizpůsobit trénink, materiál. Je to pestřejší. Do toho mám cyklokros, který mě pořád baví a vždy se na něj moc těším. Celkově si myslím, že mi změna závodního programu hodně pomohla. Jsem na tom mnohem líp než před lety, zlepšila jsem se v technice. Udělala jsem velké kroky dopředu.

Kateřina Nash vybojovala pátou příčkou v Riu 2016 nejlepší ženský olympijský výsledek historie pro Česko. Foto: Michal Červený
Kateřina Nash vybojovala pátou příčkou v Riu 2016 nejlepší ženský olympijský výsledek historie pro Česko. Foto: Michal Červený

Máte recept na sportovní dlouhověkost?

To je strašně individuální. Já si taky ve svých dvaceti neřekla, že budu závodit dalších dvacet let. Ale cyklistika je sport, který mě hodně baví. A bez toho to nejde. Jsou závodníci, kteří po třech letech ztratí motivaci a zjistí, že je kolo vlastně moc nebaví. Pro mě to vždy byla a bude nejen práce, ale i zábava. Mám hezký vztah k tréninku, výživě, je to pro mě vlastně životní styl. Taky mi určitě pomohlo, že jsem celou kariéru zvládla bez velkých zranění. A našla jsem skvělý tým, kde mi vytvořili výborné podmínky. Měla jsem období, kdy jsem přemýšlela nad koncem, ale jak jsem se přesunula na jiné závody, hned to vyprchalo. Já vždycky hledala něco nového, něco víc. Třeba i cyklokros jsem začala jezdit až někdy ve třiceti. Cyklistika je samozřejmě něco jiného, než běhat 400 metrů na dráze. Tam pětadvacet let závodit nejde. Mám štěstí, že jsem si vybrala kolo.

Co na závodech teď zažíváte?

Pocit štěstí a radosti. Vidím, že jsou hobbíci, kteří na nějaký velký závod v krásné krajině šetří a berou si dovolenou v práci. A já jedu pracovat právě tam. Je to jedna z nejkrásnějších prací, jakou jsem si mohla vybrat.

Jak dlouho ještě chcete být součástí profesionální scény?

Až přijde den D, kdy přijedu na závod a nebude mi záležet na tom, jak jedu, bude to přesně ten moment, kdy skončím. Já se po závodě radši rozbrečím nebo jsem šťastná, než mít takový ten výraz: jo, dobrý, jedu domů. Věřím, že budu schopna to rozhodnutí jednou udělat.

Z vašich slov musí každý vycítit, že den D ještě nevyhlížíte…

Pořád mám motivaci, zvlášť teď po zranění. Doufám, že se letošní sezona rozjede a jsem zvědavá, jak mi to půjde. A příští rok se uvidí, co bude. Jestli dostanu nějakou nabídku.

Co vás cyklistika za ty roky naučila?

Vím daleko víc věcí o tréninku, regeneraci. Musíme trénovat, odpočívat a tělo ten nápor zvládá dobře. Je to něco úplně jiného než třeba organismus člověka, který sedí od rána do večera někde v bance a pracuje ve stresovém prostředí. Naší hlavní náplní je dobře se postarat o tělo, aby fyzický nápor zvládlo. A když se to dělá dobře, lze sport provozovat i v pokročilejším věku. Tak proč by to člověk balil. Je spousta závodů, kde jsou zkušenosti hodně důležité. Jasně, není mi dvacet a nejsem schopna se špičkou závodit každý víkend, ale jsou dny, kdy se to povede. Na etapových závodech jsem pořád jedna z nejlepších na světě.

Kateřina Nash při závodě horských kol na mistrovství světa. Foto: Michal Červený
Kateřina Nash při závodě horských kol na mistrovství světa. Foto: Michal Červený

Kromě závodů se věnujete i práci v Mezinárodní cyklistické unii jako členka několika komisí. Co vlastně máte na starosti?

Už čtyři roky jsem součástí UCI, teď jsem ve třech různých komisích. Nejde o každodenní práci, ale narůstá a baví mě . Dělám něco víc, než jen trénink a fyzičku. Minulý rok toho kvůli pandemii bylo na řešení dost. Letos mě zvolili na další čtyři roky do cyklokrosové komise, jsem i členkou managementu UCI a součástí Mezinárodního olympijského výboru. Do konce roku jsem prezidentkou komise sportovců při UCI a po dalších volbách se uvidí, jestli budu pokračovat nebo ne. Každopádně jde o práci, která mě naplňuje.

A když máte čas na relax, jak vypadá v podání Kateřiny Nash?

Chodím na procházky s pejsky, ráda si dám s přáteli skleničku vína. Přečtu si dobrou knížku… Prostě takové zpomalení běžného života. Sklenička vína je v programu teď poměrně často. Víno jsem se naučila pít tady v Kalifornii, hodně mi chutná zdejší. Ale když jsem byla vloni v létě doma v Česku, narazila jsem na výborná bílá moravská vína. Už se těším, až si ho dám s rodiči na zahradě.

Kdy jste byla doma naposledy?

Už je to přes rok, vloni v lednu. Pak to všechno zkomplikoval Covid. Letos bychom měli mít jednu z našich schůzek v sídle UCI ve Švýcarsku, tak bych to pak ráda spojila s návštěvou domova. Stýská se mi po rodině, po přátelích, po Evropě. Pořád je to můj kontinent, i když tam nebydlím. Doufám, že se situace na celém světe zlepší a zase se bude moci normálně cestovat. Ten poslední rok byl hodně divný.