Sdílet:

Kolo je její vášeň! Na závodech obstojí v konkurenci soupeřek mladších o dvacet let, ve své kategorii je suverénně nejlepší. Dvaačtyřicetiletá Jana Žídeková letos získala titul mistryně České republiky v maratonu na horských kolech a mistrovský trikot vybojovala i na MČR jednotlivců v časovce v kategorii 35-45 let.

Pracuje v Ústavu sportovní medicíny a aktivního zdraví při Lékařské fakultě v Plzni, kde se věnuje sportovní diagnostice, zátěžovým testům a výživě. Jako nutriční poradkyně spolupracuje s předními českými cyklistickými profesionály a rovněž s World Tour týmem NTT. „Asi jsem na cyklistice závislá, je to můj životní styl,“ říká v rozhovoru pro We Love Cycling.

Co pro vás znamená cyklistika?

Je to závislost. Svoboda. Životní styl. Díky kolu jsem poznala spoustu krásných míst. Jezdím od dětství. Závodně jsem lyžovala a v rámci letní přípravy jsme střídali kolo a běh. Na kolo jsem jezdila i na závody. Silniční kolo jsem měla už jako dítě.

Jste vdaná a máte dva syny. Jezdí s vámi někdy na cyklistické vyjížďky celá rodina?

Kolo je baví, ale se mnou se jim moc jezdit nechce. Máme chalupu v Krušných horách, tam vyrážíme na cyklovýlety. Kluci hrají fotbal a hokej. Já je učím, že příprava na kole je důležitá i pro jiné sporty.

Máte rodinu, práci na plný úvazek, připravujete sportovcům jídelníčky. Lze všechno skloubit?

Mám to dokonale promyšlené. Než vyjedu na kolo, připravím večeři do trouby, která se vypne za hodinu a čtvrt. Předtím zapnu pračku a už oblečená, s helmou na hlavě, vše přehazuji do sušičky. Když přijedu domů, je hotová večeře a vypráno. Snažím se skloubit hokejové a fotbalové tréninky synů se svými. Hodím kolo do auta, odvezu je na trénink a svezu se v blízkosti hřiště. Když je vozím na ranní tréninky, vracím se domů a rychle uklízím. Já vím, jsem trochu bláznivá…

V jakém věku jste se cítila nejsilnější na kole?

Nyní, ve svých dvaačtyřiceti letech. Dřív mě těšilo, že jsem dojela třetí nebo druhá, ale letos to pěkně cinkalo zlatem. Pořád jsem brala první místo. Už asi neohromím svět, ale to nevadí. Dávám si jiné cíle. Příští rok bych chtěla jet nějaký evropský maraton, třeba na Elbě. Hledám si cíle, motivaci, pak to jde lépe. Letos jsem se zaměřila na delší závody nad sto kilometrů. Postupně jsem vyhrála Kolo pro život na Orlíku, Drásala, Krále Šumavy na trase sto pět kilometrů, Malevil Cup, Kolo pro život v Mladé Boleslavi a maraton v Harrachově, kde se příští rok koná mistrovství České republiky. Vrcholem sezony pro mě byl maratonský šampionát na Dolní Moravě, kde jsem získala titul v kategorii 35 až 45 let. Také jsem si zkusila silniční časovku na mistrovství ČR jednotlivců a ono to zase cinklo zlatem.

Jana Žídeková v dresu maratonské mistryně republiky ze závodu na Dolní Moravě. Foto: archiv J. Žídekové
Jana Žídeková v dresu maratonské mistryně republiky ze závodu na Dolní Moravě. Foto: archiv J. Žídekové

Musela jste se na tento typ závodů začít připravovat jinak?

Pochopitelně. Tyto závody jsou náročnější délkou, některé se jedou více než sedm hodin. Mám strukturovanou přípravu od trenéra. Důležité je především najet dostatečný objem kilometrů ve vytrvalosti i v tempu. V samotném závodě je pak klíčové držet se svého rytmu. Nenechat se vybláznit a nepřecenit síly hned na začátku.

Přináší vám větší potěšení silniční nebo horské kolo?

Letošní sezonu jsem odjezdila ze sedmdesáti procent na silničním kole, byť jsem trénovala na závody v terénu. Musela jsem se naučit jezdit kadenčně, to mi pak pomáhá i na horském kole. V těch zbývajících třiceti procentech jsem si pak najížděla horské traily.

Kolik kilometrů ročně v sedle kola prožijete?

Od loňského listopadu jsem najela dvanáct tisíc kilometrů. To je šest set hodin tréninkového zatížení za rok. Do toho časového úseku ale počítám i skialpy. Trénuji pětkrát týdně. V pondělí a pátek si většinou dopřeji volno.

Jak přípravu zvládáte, když se brzy setmí případně panuje nepříznivé počasí?

Na podzim se snažím vyrazit na kolo nejpozději kolem čtvrté hodiny odpoledne. Trénuji dvě a půl hodiny a domů se vracím za tmy. To už si musím zapnout světla. Na kolo vyrážím do minus deseti stupňů, ale v noci se jezdit bojím. Co kdyby se mi stal vážný defekt třicet kilometrů od domu? Musela bych někde v zimě mrznout a čekat, než pro mě někdo dojede. I proto jsem si před čtyřmi lety koupila trenažér. Mám ho v garáži a přestala jsem se stresovat, že trénink neodjedu za světla. Raději si doma v klidu dodělám věci, pak si sednu na trenažér a dvě hodiny šlapu. Každopádně o víkendech se snažím vyjet vždy do přírody. A když napadne sníh, střídám kolo se skialpy.

Donutíte se opakovaně během týdne ke dvouhodinové jízdě na trenažéru?

Často si u toho čtu. Mám stojánek na noty, kam si dám knížku a šlapu na vytrvalost. Většinou volím nějakou knihu nebo něco zajímavého o výživě. Snažím se, abych nepromrhala čas. Občas poslouchám hudbu nebo někdy telefonuji s kamarádkami. A to je v pohodě, protože jedu v tempu, kdy si zvládám povídat.

Ženy často kolo v nepříznivých podmínkách oželí kvůli složitějšímu procesu oblékání. Jak se s daným problémem perete?

Přiznávám, že se těžko. Mně je totiž pořád zima. Vyjíždím na lehko, protože tělo se nemá přehřívat. Obléknu si funkční triko s dlouhým rukávem, na tom mívám do deseti stupňů slabou bundu, do nuly pak bundu s goretexem. Na krk si beru šátek a dávám si ho přes pusu, abych nedýchala studený vzduch. Nejtěžší je překonat první kilometr. Na biku jezdím v zimních tretrách, na silničku mám raději návleky. Místo čapáků používám kraťasy a zateplené návleky na nohy.

Jana Žídeková ze sedmdesáti procent trénuje na silničním kole. Foto: archiv J. Žídekové
Jana Žídeková ze sedmdesáti procent trénuje na silničním kole. Foto: archiv J. Žídekové

Pracujete v Ústavu sportovní medicíny a aktivního zdraví při Lékařské fakultě v Plzni, kde se věnujete sportovní diagnostice. Sestavujete jídelníčky pro fotbalovou Viktorii Plzeň či cyklistické profesionály v čele s Romanem Kreuzigerem. Jak spolupráce s předním českým silničním cyklistou vznikla?

Oslovil mě před rokem a půl, od té doby na výživě spolupracujeme a nebylo to úplně jednoduché. Sportovci mají jasný cíl, jsou perfekcionisté v tréninku i ve výživě, vše dělají na sto procent. Prožívám ten úspěch s nimi, jsou mi motivací. U každého ale musím vědět, co mu vyhovuje a jídelníčky psát tak, aby jejich dodržování bylo reálné. Nejhorší je to na začátku. Napsat jídelníček pro obézního člověka je mnohem jednodušší.

Volá často, aby něco konzultoval?

Už jsme zaběhnutí. Všechno řešíme přes WhatsApp, občas mi nahraje hlasovou zprávu. Ale jinak jídelníčky odpovídají zatížení během závodů nebo tréninků. Už vím, co potřebuje. Doma řeší stravu pro Romana jeho manželka Míša. Během závodů jsem spíš v kontaktu s jeho kuchaři, protože cyklisté potřebují vypnout a regenerovat.

Můžete prozradit nějakou vychytávku z jeho jídelníčku?

Je to o pestrosti stravy. Hodně měníme přílohy, zkoušíme nové od luštěnin, quinoi apod, hlídáme ve stravě železo a vápník… Jídlo ale musí v první řadě chutnat.