Karlo, jak to vlastně bylo s těmi vašimi začátky?
Odmala jsem se věnovala běhání. Vystudovala jsem česko-španělskou střední školu, bavili jsme se s rodiči o vysoké a asi se nečekalo, že bych se vydala cestou sportovce. Ale stalo se to, že jsem si na snowboardu přetrhla vazy v koleni a jako rehabilitaci mi doktoři doporučili kolo. Tak jsem začala do školy jezdit na starém silničním kole, které bylo léta doma. K osmnáctinám jsem dostala novou silničku, a když mi bylo 19, táta přinesl domů horské kolo. No a brzy jsem jela na první závod, což vymyslel táta.
Vybavujete si ho?
To se nedá zapomenout (smích). Byl to závod kategorie C1 v Novosedlích u Strakonic a sešla se tam hodně slušná konkurence. Myslím, že to vyhrála Katka Nash a Jitka Škarnitzlová byla snad druhá. No a do toho já, absolutně bez techniky. Když táta viděl tu trať, říkal, ať některé sjezdy radši běhám. Spadla jsem mockrát, byla jsem celá od krve… Až mi táta v předposledním okruhu radši sebral kolo a řekl, že dál už nepojedu. Začátky byly hodně krušný.
Ale očividně vás to nezlomilo.
Říkala jsem si, že to nesmím vzdávat. Začala jsem jezdit maratony, líbila se mi ta volnost na kole v přírodě. Úspěšně jsem odmaturovala, dostala jsem se na vysokou, ale řekla jsem si, že mě to kolo baví víc a chtěla jsem zkusit tuhle cestu. Tak jsem školu přerušila, začala jezdit na kole a do toho jsem si přivydělávala. Dělala jsem manažerku v McDonald´s, mohla jsem si plánovat směnu, abych stíhala trénovat. Hodně mi vycházeli vstříc, šli do toho se mnou. Majitel těch provozoven mě podporoval. A kromě toho jsem si občas ještě přivydělávala jako překladatelka ze španělštiny.
Na kole jste dělala rychlé pokroky a dotáhla jsi to až do reprezentace. Dnes patříte doma k absolutní ženské špičce. Byla to těžká cesta?
Jen mě to utvrzuje v tom, že když se chce, dají se dokázat velké věci. Člověk do toho musí být co nejvíc zapálený, věřit v sebe sama a vydržet. První nezdary, které zákonitě přijdou, vás nesmí odradit.
Na sociálních sítích jsem viděl, že jste se pustila i do výroby kožených peněženek. K tomu jste se dostala jak?
Lidi si myslí, že jsem dělala nějakou specializovanou školu, ale naučila jsem se to podle youtube 🙂 Před čtyřmi lety jsem viděla v televizi, jak někdo vyrobil někomu peněženku jako dárek a moc se mi to zalíbilo. Řekla jsem si, že to taky zkusím. Navštívila jsem jednoho kutila, který prodával odřezky kůže, měla jsem hobby šídlo za 30 korun. No a tu peněženku jsem podle videa vyrobila. Nelíbila se mi, tak jsem si řekla, že vyrobím lepší. A povedla se. Dneska je to pro mě krásný relax a zábava. Dokonce už jsem tři peněženky prodala. Jednu do Andorry a dvě do Německa. Je to další důkaz toho, že když si člověk něco umane, jde to.
V těchto dnech celá biková veřejnost žije víkendovým Světovým pohárem v Novém Městě na Moravě. Jak se na něj těšíte vy?
Pro mě je to úplně nejvíc, takové malé mistrovství světa. Vždycky se na Nové Město strašně těším a chystám se na tenhle závod jako na velký vrchol sezóny. Těším se na fanoušky, na tu fantastickou atmosféru, která je doslova elektrizující. Na žádném jiném svěťáku takovou nezažijete. A samozřejmě tam chci zajet co nejlíp.
Cítíte při SP doma větší tlak?
Většinou si ho na sebe vytváříme sami, ale člověk se s tím musí popasovat. Vždycky přijede spousta lidí z rodiny, kamarádů, známých a každý chce před svými blízkými zajet. Ale nemůžete na to moc myslet a zbytečně se stresovat. Rodina i kamarádi za mnou budou stát, i kdyby se to nepovedlo.
Co pro vás konkrétně znamená, že chcete uspět?
Ráda bych vylepšila svoje maximum ze svěťáku, kterým je 18. místo. V Novém Městě jsem byla nejlíp dvacátá. Natrénováno mám, a když všechno vyjde, určitě je reálné o tu první dvacítku bojovat.
První závod Světového poháru v Německu vám moc nevyšel. Co se stalo?
To je pravda, ale nebyl to obraz mojí reálné formy. Prostě to nesedlo. Těžké podmínky, které tam byly, mi nevadí, s bahnem problém nemám. Možná jsem byla přemotivovaná. Před závody jsem byla lehce nachlazená a asi jsem to už přímo na trati přepálila s tréninkem. V pátek jsem jela Short Track, což je v podstatě dvacetiminutový sprint, a to mi moc nepřidalo. V sobotu večer jsem se necítila úplně dobře a přeneslo se to i do závodu. Jelo se mi mizerně. Myslela jsem si, že v některých úsecích snad budu kolo tlačit. Předjížděly mě holky, které normálně hladce porážím. Bylo to smutné, ale musí se to hodit za hlavu. Teď je další závod. Vím, že mám natrénováno víc než vloni a chci to prodat.
O pozici české jedničky bojujete s Jitkou Čábelickou. Je mezi vámi velká rivalita?
Zdravá rivalita určitě. Na trati si nedarujeme ani metr, ale navzájem si přejeme. Samozřejmě, že bych třeba teď byla ráda tou nejlepší Češkou v závodě, ale ne za cenu toho, že ta druhá bude mít nějaké problémy. Ideální by bylo, aby se Češkám závod co nejvíc povedl. To je nejdůležitější. Zdravá rivalita tam být musí, ale ne přehnaná.
Co je pro vás kromě Nového Města prioritou sezóny?
Mně se většinou vždycky více daří ve druhé polovině sezóny. Tak se k tomu hodně upínám. Mistrovství světa je pro mě velkým vrcholem. Letos se navíc jede v Kanadě, kde to mám fakt ráda a tamní trať mi hodně sedí. Poslední dva roky jsem tam byla 18. a doufám, že právě tam přijde taky ten den D. Ale všeobecným cílem je, že bych se ve všech svěťácích chtěla posouvat výš.
Letos působíte v mezinárodním týmu Superior XC. Je to velká změna?
Jedná se o elitní zahraniční tým s úplně jiným zázemím a je to velký skok. Poznala jsem to už teď na prvním svěťáku v Německu. Vlastně poprvé jsem se ocitla v elitní zóně velkých týmů. Člověk se v podstatě o nic nestará. Jsou tam dva mechanici, dva fyzioterapeuti, nic není problém. Hodně jsem si sedla s týmovou kolegyní, Švýcarkou Lindou Indergandovou, která má za sebou úplně jinou cestu než já, protože jezdí na kole odmalička. Ale rozumíme si, teď před Novým Městem jsem ji vzala k sobě, aby se nemusela z Německa na skok vracet domů. Trénovaly jsme společně v okolí Prahy, ukázala jsem ji město.
Víte, že Karla Štěpánová byla jedním z účastníků soutěže We Love Cycling Challenge? Spolu s Jiřím Ježkem a Janem Kopeckým přijali výzvu v soutěži s otevřením koncem. Každý z nich jel na svém stroji jinou trasu. Karla Štěpánová na MTB jízdním kole nejkratší úsek, Jirka Ježek na silničním kole střední část a Honza Kopecký absolvoval ve svém závodním speciálu Škoda FABIA R5 nejdelší část trasy. Cíl je pro všechny jezdce stejný. Jak soutěž o eBike dopadla se podívejte zde.
