Doma v Monaku vyrazil Tadej Pogačar v sobotu na švih. Co na tom? říkáte si možná. Byl jeho první od pádu na Vueltě a operace rozštípané klíční kosti, která mu ukončila sezonu. A byl současně poslední, kdy na sebe směl podle cyklistických paragrafů obléknout duhový dres mistra světa. Na opačné polokouli se totiž další den mělo rozhodnout o jeho příštím nositeli. A ten dres zůstane i třetí rok po sobě na stejné adrese, což jistě ocení jeho švadleny – nový šít nemusejí. Novým šampionem se v Montréalu stal Brandon McNulty, po většinu sezony Pogačarův pomocník v týmu UAE Emirates XRG.
Pár let nazpět bychom se nad tím možná bavili. Amerika coby favorit nejdůležitějšího závodu roku? Oh, come on! Americké možnosti v evropské realitě nemohly obstát. Až letos. Hvězdy a pruhy mají prvního mistra světa v elitním silničním závodě od roku 1993.
To jméno muselo v televizních přenosech zaznívat pravidelně, jakkoliv je pro cyklistiku zapovězeno. Lance Armstrong. Poslední Američan, který před McNultym vyhrál zlato v elitní kategorii. Třiatřicet let je v cyklistice zatraceně dlouhá doba. Za tu dobu stihl Peter Sagan vyhrát tři duhové dresy za sebou, Tadej Pogačar dva v řadě a Armstrongův titul zapadal prachem coby historická relikvie.
Není Pogačaraem ani Armstrongem
Americká cyklistika dlouho hledala svého Armstronga, tedy svého muže pro Tour de France. Možná už ho hledat nemusí. Brandon McNulty není americký Pogačar, není ani další Armstrong. A právě v tom je jeho pravý význam.
Spojené státy totiž do Kanady neposlaly jednoho osamělého hrdinu, který měl zajistit, aby Amerika byla zase úžasná. Hrály v závodě přesilovku: McNulty, Jorgenson, Simmons, Powless, Vermaerke, Warbasse, Shmidt, Quinn. Brit Tom Pidcock ještě před závodem označil americký výběr za tým „s možná největší kvalitou ze všech“. Bingo, Tome.
Protože tak to potom v závodě skutečně vypadalo. Spojené státy konečně pochopily, jak se hraje velká evropská cyklistika. Nečekat, nehlídat jednoho lídra, nejezdit na jednu kartu. Naopak mít několik jezdců schopných zaútočit a přinutit soupeře reagovat.
Brandon McNulty se utrhl 32 kilometrů před cílem (jako by to odkoukal od svého šéfa Pogačara, že?), jeho náskok v jednu chvíli narostl přes minutu, a nakonec přežil i poslední nápor pronásledovatelů. Jorgenson se mezitím motal mezi nimi a pomáhal výhodu bránit.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Výsledek? McNulty první, Quinn Simmons čtvrtý a Matteo Jorgenson osmý. Tři Američané v první osmičce. Pro srovnání: Belgičané, kteří ještě před startem nabízeli jména jako Evenepoel a Van Aert, nikoho v první desítce neměli. Posledních pár let cosi nemyslitelného.
McNulty je časovkář, domestik, vrchař i jezdec pro těžké jednorázovky
A to je pointa celého příběhu – Amerika se naučila jezdit, nejen vyhrávat Tour. Tour de France je sice pořád největším závodem profesionální cyklistiky, jenže už dávno není jediným měřítkem úspěchu. Existují Monumenty, mistrovství světa, olympijské hry, klasiky, časovky, mnohé jiné etapové závody, gravel. A především celá řada typů závodníků, kteří mohou být světovými hvězdami, aniž by kdy reálně bojovali o žlutý dres v Paříži. Přesně v tom se současná americká generace liší od té, která kdysi hledala dalšího LeMonda nebo Armstronga.
Jorgenson může být skvělý etapový jezdec i klasikář. Simmons je nevyzpytatelný klasikář a závodník, který se nebojí vyrazit daleko před cílem. McNulty je časovkář, domestik, vrchař i jezdec pro těžké jednorázovky. Powless dokáže závodit v klasikách. Vermaerke přijel na mistrovství světa po Vueltě jako jeden z nejsilnějších amerických pomocníků.
Možná to nezní tak hollywoodsky jako hledání nového Armstronga, ale pro Spojené státy byl tento šestihodinový nervák mnohem zajímavější. Země, která kdysi potřebovala jednoho muže, jenž bude tři týdny kralovat Francii, dnes může postavit tým schopný dirigovat mistrovství světa.
Právě proto je McNultyho vítězství větší než jen jedno vítězství. Amerika totiž nevyhrála proto, že by konečně našla svého nového Armstronga. Vyhrála ve chvíli, kdy ho přestala potřebovat. Třiatřicetileté čekání skončilo zlatem. A tentokrát za tím nestojí jeden Američan, stojí za tím celá parta.