Představme si, že někde v temné laboratoři cyklistického světa zaburácí hrom, zapraská elektřina a mezi wattmetry, karbonovými rámy a šílenými sny sportovních ředitelů se na se posadí cyklistický Frankenstein.
Ne monstrum, ale dokonalý jezdec. Takový, který vyhraje Roubaix, Tour i hromadný sprint, vše ideálně v jednom týdnu. Výtvor, který by komentátory přinutil říct: „Tak tohle jsme fakt ještě neviděli.“
Kostra od MVDP, srdce od Tadeje
Základ kostry by si samozřejmě musel vzít od Mathieua van der Poela. Ne kvůli rodokmenu (i když ten by stačil sám o sobě), ale kvůli té syrové schopnosti zrychlit kdykoli a kdekoli. Mathieu je cyklistický ekvivalent výbuchu – neřeší, jestli je to logické, ekonomické nebo doporučené trenérem. Prostě to zkusí. A většinou to vyjde. Frankenstein by z něj zdědil techniku na kostkách, schopnost přežít chaos klasik i ten drzý instinkt zaútočit ve chvíli, kdy se ostatní ještě rozhlížejí.
Do hrudníku by ale patřilo srdce Tadeje Pogačara. Nejen motor – ten je samozřejmě nadpozemský – ale hlavně jeho cyklistická drzost. Pogačar je jezdec, který ignoruje cyklistické manuály a píše si vlastní. Útočí, když by nemusel. Zrychluje, když by mohl šetřit. A dělá z toho zbraň. Frankenstein by s Pogačarovým srdcem nikdy nejel „na jistotu“. Vždycky by jel na vítězství. A navíc s úsměvem. I Frankenstein by měl občas vypadat, že ho to celé fakt baví.
Mozek? Tam se nabízí Jonas Vingegaard. Chladný, precizní, téměř šachový – ideální protiváha k divokosti ostatních částí těla. Jonasův dar rozložit soupeře tempem, tichem a trpělivostí je přesně to, co Frankenstein potřebuje v horách a v třítýdenních závodech. Žádné drama, žádné zbytečné emoce. Jen čísla, rytmus a efektivita. Frankenstein potřebuje někoho, kdo mu občas pošeptá: „Klid, dneska stačí všechny podusit.“
A pak jsou tu nohy. Ty pravé časovkářské by si měl půjčit od Remka Evenepoela. Frankenstein by od něj převzal schopnost jet sám proti světu, ignorovat vítr, profil i pochybnosti. Remco je v časovce zosobněním dokonalosti. Když jede naplno, okolní realita se prostě musí přizpůsobit. A přesně tak by Frankenstein ničil soupeře.
Frankenstein s nohama Evenepoela a sprintem Milana?
Jenže co by to bylo za dokonalého cyklistu bez sprintu? Tady přicházejí ke slovu Tim Merlier a Jonathan Milan. Od Merliera si Frankenstein vezme instinkt a čich na správný moment, od Milana zase hrubou sílu a schopnost prorvat se sprintem jako Mike Tyson. Výsledkem je jezdec, který přežije kopce a pak ještě všechny převálcuje na pásce. Ano, nespravedlivé. Ale ano, krásné.
A když už si tu hrajeme na bohy: sjezdy od Pidcocka, poziční válka v balíku od Alaphilippa, univerzálnost a odolnost vůči chaosu od Van Aerta. Frankenstein by prostě měl v každém závodě odpověď na všechno.
Výsledek? Jezdec, který jezdí Monumenty jako klasikář, Grand Tours jako vrchař, časovky jako specialista a sprinty jako čistokrevný rychlík. Peloton by ho nenáviděl, fanoušci zbožňovali a sportovní ředitelé by se v noci budili hrůzou.
Naštěstí je to jen myšlenkový experiment. Ačkoliv… Když někdy sledujeme dnešní cyklistiku, máme pocit, že ten blesk už možná někde uhodil.
