Na špici není žádná debata. Král je jen jeden a jmenuje se Tadej Pogačar. Otázka ale zní jinak: co udělat s tou neuvěřitelnou sbírkou hvězd, která se na něj tlačí zezadu? Jak zkrotit ambice jezdců, kteří by v polovině pelotonu vládli jako lídři, ale tady – v UAE Emirates XRG – musejí sklopit hlavu a poslouchat? To je otázka za milion nebo možná spíš za barel ropy.
UAE Team Emirates XRG sedí na sudu se střelným prachem. Díky prakticky neomezeným finančním možnostem se jim podařilo shromáždit snad všechen dostupný cyklistický talent včetně toho momentálně nejzářivějšího. Jenže právě to je paradoxně problém. Jeden vládne všem, ale i princové chtějí korunu.
Kdo zaručí loajalitu?
Jak každému nechat „líznout“, aby zůstali spokojení a loajální? Jak zajistit klid? Tadej Pogačar se pokusil dát jasné odpovědi už v polovině prosince. Na prvním společném soustředění v Benidormu naznačil obrysy své sezony 2026. Nic překvapivého: Tour de France zůstává středem vesmíru, protože páté vítězství by ho postavilo po bok nesmrtelných legend. K tomu přihodil i jarní Monumenty, které ho dráždí tím, že mu stále unikají.
Co Giro? Pogačar už Itálii dobyl a znovu se mu tam nechce. Jenže překvapivě tam nezamíří ani Isaac Del Toro, který byl loni růžovému dresu blíž, než kdokoli čekal. Místo toho (dobrovolně?) přijímá roli luxusního superdomestika v boji o žlutý trikot.
Na Giro tak míří João Almeida coby lídr UAE Emirates XRG pro bitvu pod Apeninami a s ním doprovod hodný císaře. Adam Yates, specialista na etapové závody, Jay Vine, dvojnásobný král hor Vuelty a čerstvý australský mistr v časovce. Almeida si zároveň brousí zuby i na Vueltu, ale tam je kapitánská páska pořád napsaná neviditelným inkoustem. Rozhodne Pogačarova forma a hlavně chuť závodit až do podzimu.
Pokud se totiž Slovinec ve Španělsku objeví (a důvod má, protože Vuelta mu jako jediná Grand Tour chybí), není co řešit. Hierarchie se uzamkne na dva západy a diskuze skončí. Pogačar je prostě fenomén, před kterým se ustupuje bez řečí. Navenek to může působit jako egoismus, ale realita je jiná: Tadej je záruka vítězství a tým za ním stojí. Aspoň to tak působí a ten, který v tomto systému dříve tropil problémy, už dnes šlape v jiných barvách.
Jenže potíže přicházejí ve chvíli, kdy Pogačar na startu chybí. A právě to jsme viděli loni na Grand Tour. Otázka „kdo je vlastně jednička?“ tehdy visela ve vzduchu víc, než by si vedení přálo.
Otázkou pro UAE je volba filozofie
Na Giru se status lídra Juana Ayusa začal drolit ve chvíli, kdy Del Toro po prvním týdnu vystřelil za růžovým dresem. Tým UAE nakonec nemusel udělat bolestivé rozhodnutí, neb Ayusa ze hry vyřadilo zraněné koleno. Signál napětí ale byl jasný.
A Vuelta? Tam už se o dojem jednoty nikdo ani nesnažil. Ayuso, Vine i Soler jeli každý svůj vlastní závod, honili etapy a osobní úspěchy, místo aby táhli pro Almeidu. Výsledek? Sedm etapových vítězství, což je skvělá vizitka. Jenže v celkovém pořadí ztratil Almeida na vítězného Vingegaarda 76 sekund. Zda by větší disciplína Dána zlomila, se už nikdy nedozvíme. Jisté ale je, že kdyby ve Španělsku šlapal v týmovém dresu UAE Pogačar, žádné sólové výlety by tolerovány nebyly.
O tom, že by síla UAE letos zeslábla, nemůže být řeč. Na každou Grand Tour mohou vyrážet jako kandidáti celkového vítězství. Otázkou zůstává spíš s jakou filozofií. Jak tým s takovým přetlakem talentu vlastně vést?
Poučí se vedení z loňských třenic a semkne se do ještě silnějšího kolektivu, který posbírá víc vavřínů než kdy dřív? Nebo interní rivalita znovu podkope ty největší sny? V supertýmu UAE se totiž nehraje jen o vítězství, ale i o rovnováhu, která je křehčí než skleněný bidon.
Titulní foto: Charly Lopez/A.S.O.
