Při pohledu na kolo se mu svíral žaludek. Cyklistika mu přestala přinášet radost. A protože nefiguroval na soupisce žádného týmu kategorie World Tour, ukončil Daniel Babor v pouhých šestadvaceti letech profesionální kariéru. Nikoliv však sportovní!
Naposledy závodník Caja Rural Seguros RGA se vrhnul po hlavě do jiného sportu a věří, že vystoupá na vrchol. Jeho snem je prosadit se v MMA! „Rozhodnutí opustit peloton ve mně zrálo delší dobu. Nejde o nějaký náhlý impuls či krátkodobé poblouznění bojovými sporty,“ vypravuje borec, co v sedle kola slavil výjimečné úspěchy. Byl juniorským mistrem světa i Evropy ve scratchi, z kontinentálního šampionátu do 23 let má doma stříbro a dvě bronzové medaile. Byl českým dráhovým šampionem v omniu, bodovačce, eliminačním závodě i madisonu.
Proč Daniel Babor opouští cyklistický svět?
Když jsem přestupoval z juniorů do chlapů, tak jsem si řekl, že do pětadvaceti chci být v některém týmu World Tour. A pokud to nevyjde, dál jezdit nebudu. Plán jsem nenaplnil. Když se ohlédnu, měl jsem každý rok menší krizi. Ale vždy jsem se nějak srovnal. Minulou sezonu to ale trvalo už neúměrně dlouho. Měl jsem solidní výkonnost. Vlastně nejlepší v kariéře. Jenže výsledky stejně nepřicházely. Hlavou se mi honilo děsně moc věcí. A vždy jsem dospěl k závěru, jestli nejde o nějaké znamení.
V Caja Rural Seguros RGA vám končil kontrakt. Řešil jste s týmem pokračování? Případně nějaké jiné nabídky?
Měl jsem zadané závody, na kterých musím zajet dobrý výsledek. Kolem Burgosu mi nevyšlo. Pak jsem měl jet ještě na etapák Tour of Taihu Lake v Číně. Jenže tým nedostal pozvánku. Zbývala už jenom Vuelta, kde jsem nebyl v nominaci. Další znamení, že můj čas v pelotonu se naplnil. S týmem jsme vůbec pokračování neřešili. A já se ani nikde neohlížel. Věděl jsem, že jít do Česka je krok zpátky. Jen bych unikl nástupu do běžného zaměstnání. Nechtěl jsem oddalovat cyklistický důchod. Vystoupit v pětatřiceti z cyklistiky, třeba v nějakém českém týmu, to by bylo extrémně složité. Mám čas se ještě mnoho věcí naučit. Jsem mladý. Mám chuť a čas vybudovat něco jiného.
Opouštíte peloton otrávený a znechucený?
V ideálních scénářích jsem doufal v účast na Grand Tour. Snil jsem, že dostanu šanci v některé sprinterské etapě Tour de France a budu se na pásce rvát o vítězství… Dokud jsem byl v Prostějově a následně v hradeckém Elkovu, všechno šlo dobře. Kariéra měla pořád vzestupnou tendenci. Navíc v Elkovu jsme měli naprosto skvělou partu. Všechno se dělo tak nějak hezky.
Takže se vše zlomilo paradoxně přesunem do prokontinentálního týmu Caja Rural Seguros RGA, kde jste prožil minulé tři sezony?
Po přestupu do Španělska jsem v první sezoně vyhrál etapu na Tour de Langkawi a na Kolem Portugalska, kde jsem bral i první místo v bodovací soutěži. Přidal jsem i několik umístění na stupních vítězů a v první desítce. Druhý rok v Caja Rural jsem vyhrál etapu na Vueltě Alentejo. Jinak to bylo slabší. Sen o World Tour se začal rozplývat. Začal jsem si říkat, že to není dobré. Poznal jsem mnoho lidí, k nimž jsem vzhlížel. A zjistil, že realita je trošku odlišná ve srovnání s ideálem, který si člověk vytvoří v hlavě.
Přestala vás cyklistika naplňovat?
Nemohu říct, že by mě nenaplňovala. Ale při pohledu na kolo se mi svíral žaludek. Když člověka baví sedět každý den na kole, není důvod končit. Ale já to tak už neměl. A nedokázal jsem se z toho vymanit. Byl jsem zaměřený na cíl, který se vůbec nepřibližoval. A cesta mi nechutnala. Cyklistika mi přestala přinášet radost. Chtěl jsem vyhrávat, ale nedělo se tak… Když jsem začal s cyklistikou, bral jsem ji jako individuální sport. Pochopitelně jsem prozřel, že jde o týmový sport. A za dobu mého závodění na profesionální úrovni se proměnila v extrémně týmový sport. Možná, kdybych se dostal do nějaké sprinterské stáje, pokračoval bych. Ale takhle vážně nedávalo smysl v pelotonu zůstat.
Promýšlel jste ukončení kariéry hodně dlouho?
Měsíce. Zpočátku to bylo hodně bolavé. Všechno jsem zpracovával. Ale pak jsem si řekl, že mám i jiné sny. A jsem třeba i někdo jiný než jen Daniel Babor cyklista. Nechci být obětí toho, že moje životní štěstí je závislé na výsledcích. Jestli vyhraju jeden závod, a pak se bude všechno hroutit, protože jsem rok nikde nezvítězil.
Sportovní kariéra je tedy definitivně minulostí a Daniel Babor se vrhne na zcela jinou životní dráhu?
Existují i jiné sportovní sny! Byť samozřejmě mohou dopadnout jakkoliv. Byl jsem ochotný odejít a začít od nuly. Chci využít potenciál těla, které za sebou má roky tréninků a tvrdého drilu. Vím, co moje tělo dokáže, chtěl jsem za dané konstelace zkusit jít dál.
Vrhnul jste se na bojové sporty. Proč?
Cyklistika je pasivně agresivní. Když jsem chtěl jít do nějakého souboje na kole, začít závodit, většinou druhý cyklista vycouval. A pak tam promlouvalo mnoho dalších faktorů. Defekty, technické problémy, týmová strategie, pády v nájezdu do cílových rovinek, které nemůže člověk ovlivnit. Tady si člověk stoupne do ringu a existuje jen vítězství nebo prohra. Nic mezi. Není, na co se vymlouvat. Žádný spadlý řetěz, nedobře rozjetý sprint, boční vítr…
Je možné, aby se bývalý cyklista dostal na vrchol v bojových sportech?
Zatím se věnuji ju-jitsu a thajskému boxu. A snem je dostat se na nejvyšší úroveň v MMA. Mojí výhodou je velká fyzická kondice z kola. Klíčem je silová vytrvalost. Vše je o VO2max. A z kola jsem v daných aspektech skvěle připravený. Takže jde hlavně o technickou stránku, kterou už několik měsíců řeším. Trénuji s lidmi, co mají zkušenosti z oktagonu. Ale čeká mě dlouhá cesta.
Stal se tedy Daniel Babor zápasníkem na plný úvazek?
Vůbec ne. Nejlepší bojovníci jsou skvěle placení, ale úvodní fáze jsou hodně tvrdé. Člověk musí podstoupit amatérské zápasy, než se dostane do nějaké organizace. Což se stane pochopitelně jen v případě úspěchů. A nejde jenom o výkony v zápasech, ale i práci na sociálních sítích, které vše umocňují a jsou klíčové. Už od podzimu chodím do zaměstnání a živím se rukama. Extrémně si po sezonách na kole užívám jiný režim. Nebudu lhát, trošku dřu rypákem v zemi. Ráno do práce, pak přijdu a dám si kávu, něco malého k jídlu a jdu na trénink. Nemusel jsem hned do zaměstnání, protože jsem finance z kontraktu v Caja Rural nerozházel. Jenže i za předpokladu, že vše půjde dobře, budu mít letošní a příští rok peněz méně. Nechtěl jsem všechny úspory vyčerpat, náraz by pak byl obrovský.
Skloubit přípravu na zápasy v kleci a kupříkladu trénink amatérských cyklistů jste nezkoušel?
Nemám na trénování know how. Netrénoval jsem ani sám sebe. Takže bych se do ničeho podobného nepouštěl. Navíc mám tušení, že časově by nebyl daný proces slučitelný s mými nynějšími sportovními sny. Kolo už zůstane mojí součástí jen jako tréninkový prostředek v letním období.
Představuje velkou výhodu fakt, že cyklisté obecně mají hodně posunutý práh bolesti a snesou věci, které jsou pro běžného smrtelníka nepředstavitelné?
Jistým způsobem. Pochopitelně jsem zocelený a naučený nefňukat. Ale bojové zápasy nejsou jako cyklistika, kde v osmdesáti člověk sletí z kola a je totálně sedřený do krve nebo v horším případě polámaný. Tady je člověk zraněný pořád. Když jsem začal, měl jsem neustále pochroumané prsty na nohou, jak jsem trénoval bojový postoj. Jindy si člověk nakopne nárt. První dva měsíce jsem si zranění vlastně způsoboval sám. Po určité době jsem začal chodit na sparingy. A jsem otlučený permanentně. Měl jsem zlomený nos, pochroumaná žebra.
Jaký byl impuls zaměřit se zrovna na MMA? Měl jste k bojovým sportům blízko?
Jako dítě jsem se věnoval karate. A několikrát jsem byl v pozdějším věku na tréninku s boxery. Věděl jsem, jaké to je dostat ránu. Myslím, že mám pro zápasení vhodnou povahu. Ale jak jsem říkal, primární motivací je, že člověk bojuje jen za sebe. Neexistují výmluvy na druhé, žádné hierarchie a podřizování se.
Poznávají vás protivníci při tréninku?
Připravuji se v Brně a trenér se v rámci lekcí ptal, z jakého sportu jsem přišel. Po nějaké době jsem se potkal s hlavním trenérem a majitelem Gymu, do něhož chodím. Ptal se mě, za jaký tým jsem závodil. Jak jsem vyslovil Caja Rural, tak mě dokázal zařadit. Sám na kole jezdil. Ostatní kluci moji historii znají. Ale nikdo ji neřeší. Cyklistika už je prostě minulost.
Titulní foto: profimedia
